Orlí hnízdo, Obersalzberg a Berchtesgarden

Co bych to byla za blázna do historie druhé světové války a fanouška tzv. "temné turistiky", kdybych nevyrazila na legendární Orlí hnízdo!

Na Orlím hnízdě jsem byla sice už letos v červnu, nicméně v té době jsem si ještě nevedla tento blog, tudíž zaznamenávám do cestovního deníku až nyní.

Každý asi ví, že Orlí hnízdo dostal Adolf Hitler v roce 1937 jako dárek k 50. narozeninám od svého osobního tajemníka Martina Bormanna. Sám však Orlí hnízdo navštívil pouze tak 10x, jelikož trpěl závratěmi.
Jeho milenka Eva Braunová tam však trávila mnoho času.

Z domu jsme vyrazili krátce po půlnoci a okolo osmé ráno jsme již byli v Obersalzbergu.
Obersalzberg, to byla kdysi děsně tvrďácká vesnice v německých Alpách. Z původní velkoleposti už tam dnes však zůstalo po mohutném spojeneckém bombardování pouze dokumentační centrum se zbytkem krytu pro nacistické špičky. V dokumentačním centru je možno vidět nejrůznější materiály a předměty související s diktaturou NSDAP a rovněž navštívit pozůstatky krytu.
Studenti mají vstup zdarma!

V Obersalzbergu jsme se nalodili na speciálně upravené autobusy, které nás vyvezly až těsně pod Orlí hnízdo. Poté jsme šli dlouhým tunelem k pozlacenému výtahu, kterým jsme se dostali přímo do vnitřku Orlího hnízda, které se nachází 1834 metrů nad mořem.

Američané po válce uvažovali, že by Orlí hnízdo vyhodili do povětří, jelikož nikdo neměl zájem uchovávat jakoukoliv vzpomínku na osobu Adolfa Hitlera. Nicméně to byla (a stále je) tak technicky a architektonicky významná památka, že jim přišlo škoda ji ničit.
Dnes je z Orlího hnízda především restaurace a turistům jsou přístupné pouze některé prostory.

Při návštěvě Orlího hnízda vás také příjemně překvapí kosi, naprosto zvyklí na lidi, kteří se klidně nechají krmit z ruky. Tímto zdravím svého opeřeného přítele Fritze!

Poté už jsme se ale přesunuli do nedalekého Berchtesgardenu, kde jsme navštívili místní solný důl. Ihned po zaplacení vstupného jsme obdrželi jakési černé overaly a začali nás rvát do vlaku turistického vláčku, na což jsem v domnění své vlastní nesmírné vtipnosti reagovala povzdechem "Oni se vážně nikdy nezmění....!"

Nicméně prohlídka solného dolu byl skutečně úžasný zážitek. Brzy jsme pochopili, proč jsme oblečeni v montérkách - kvůli skluzavkám! I plavba po zatopené části dolu a světelná show byli opravdu velkolepé.
Prohlídka je v češtině!

Pak následovaly ještě dvě kola výborné podalpské zmrzky a jelo se domů.

Bohužel v den naší návštěvy byla na Orlím hnízdě šílená mlha, navíc se mi ještě ke všemu po cestě sám od sebe v tašce zapnul foťák a vybil se, tudíž jsem byla nucena fotit rychlovarnou konvicí (ne, určitě to není tím, že neumím fotit! -_- :-D )

                                                           Bavorsko je ale i tak prostě nejlepší!

RIGA

Dneškem už jsou to přesně na den 3 měsíce, co jsem v Rize a přibližně další 2 měsíce pobytu mám ještě před sebou. Šílené, jak neuvěřitelně rychle to utíká.

Nicméně tři měsíce jsou dle mého názoru celkem dlouhá doba k vytvoření relativně objektivního názoru na danou destinaci, tudíž jsem se rozhodla sepsat pár mých postřehů ze života v Lotyšsku. 

Riga je největší město Pobaltí. Jméno město (moře, kuře, stavení - ha-ha) pravděpodobně získalo zkomolením slova "ringa", což znamená "smyčka" či "oblouk" a zřejmě odkazuje na četná ramena a velkou okrouhlou zátočinu, jež tu před svým vyústěním do moře tvoří řeka Daugava, která městem protéká.
I když Riga dle mého skromného názoru zrovna nepatří mezi metropole, která vám metaforicky ukradnou srdce, je to celkem hezké město.
Nutno však podotknout, že drtivá většina památek, které v Rize skutečně stojí za vidění, nese rukopis německých architektů a stavitelů.

Jedno se ale Lotyšům upřít nedá: jsou rozhodně mnohem vlastenečtější než my Češi. Zatímco u nás visí vlajky pouze na veřejných budovách a to většinou jen během státních svátků a všude jinde jedině v případě, že se někde hraje fotbal nebo hokej, v Lotyšsku visí národní vlajka téměř na každém druhém domě i bez jakéhokoliv vnějšího důvodu.
Během listopadu v rámci oslav nezávislosti zároveň mnoho Lotyšů připnulo na kabát stužku v národních barvách (no schválně, kolik z vás vidělo během listopadu někoho, kdo by měl na kabátě i něco jiného, než "Zeman není můj prezident"? :)).

Silné projevy vlastenectví v Lotyších zřejmě probouzí vysoká míra přistěhovalců. V Lotyšsku žije opravdu vysoké procento Rusů (prý až 40%). Někdy mám ale pocit, že to procento musí být ještě vyšší, jelikož často více než lotyštinu slyším v ulicích Rigy právě ruštinu.
Co se týče lotyštiny, Lotyši na sebe vzájemně volají "Čau!" stejně jako my a některá slova jsou totožná či při nejmenším podobná češtině.

V Rize je i "česká" hospoda zasvěcená Švejkovi. Slovo česká v uvozovkách píšu proto, že se tam sice čepuje české pivo a na zdi jsou obrazy se Švejkem, ale kuchyně, kterou vydávají za typicky českou není česká ani omylem.
Vřele však doporučuji návštěvu národní opery. Ceny lístků jsou více než příjemné (poměrně slušné místo se dá sehnat v přepočtu už za 170,- Kč). Díky tomu jsem během svého pobytu zhlédla téměř všechny Tchaikovskyho balety :-)

Za návštěvu stojí i četná muzea, ve většině z nich je vstup zdarma. Za sebe doporučuji zejména "Muzeum války", kde si lze prohlédnout historii lotyšského válečnictví od počátku 20. století až po současnost či "Muzeum okupace Lotyšska v letech 1940-1991".

Další věcí, která mě docela překvapila, bylo velké množství koček, které se bezprizorně potulují po ulicích Rigy. 

Co se týče dopravy, člověk se tady může cítit skoro jako doma - tramvaje, trolejbusy a autobusy místní městské hromadné dopravy nesou pečeť "Made in Czech Republic". 
MHD je tady velmi levná, v přepočtu 6,- Kč za lístek. Tarifní pásma v Rize nejsou nijak odlišena (za stejnou cenu tak jedete třeba jen jednu zastávku i až na druhý konec města).
"EmHáDéčkem" se dá za necelou hodinku cesty dostat i k moři.

V Lotyšsku nemají stejné obchodní řetězce jako u nás - na Tesco, Kaufland a Billu tady rovnou zapomeňte. Místo toho tu je Rimi a Maxima. Vzhledem k tomu, že velká většina značek a produktů pro mě byla ze začátku zcela neznámá, měla jsem při nákupu potravin občas trochu problémy (místo jogurtu jsem si koupila zakysanou smetanu apod.).

A všude mají výborné vážené bonbony! :-) Záliba ve věcech "na váhu" se v Lotyšsku projevuje i velkým počtem second-handů, kde se cena odvíjí od hmotnosti daného kusu oděvu (raději ani nechci myslet na to, kolik jsem tu toho super-výhodně nakoupila a hlavně jak to potom povezu domů -_- :D )
A ještě jedna věc mě v Lotyšsku zaujala: veškerá mužská jména a příjmení vždy končí na písmeno "s" (př. Kaspars Karklins, Herberts Linteres, Justins Biebers,...).
Zároveň na písmeno "s" končí i všechna podstatná jména v mužském rodě.

A teď už trochu toho vizuálního potěšení z Lotyšska :)

                                                                             ***

                         A zde naleznete článek o mém Erasmu v Lotyšsku jako takovém :-)

Pam Jenoff - Velitelovo děvče (The Kommandant´s girl)

O existenci této knihy jsem nabyla vědomí úplnou náhodou při brouzdání internetem a vzhledem k pobytu v zahraničí jsem sáhla po anglickém originálu. Žádná extra angličtina na to skutečně nebyla potřeba, jelikož příběh je opravdu stupidní.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli na tuto knihu mám vůbec psát recenzi a dávat tak na odiv, že jsem četla něco tak tupého, jelikož by vyšlo pravděpodobně nastejno, kdybych tu recenzovala třeba Twilight ságu nebo Upíří deníky. Ale nakonec jsem došla k závěru, že upozornit případné zájemce o přečtení této knihy na neskutečnou stupiditu tohoto díla a ušetřit jim tak naprostou ztrátu jejich času je zcela na místě.

Přebal českého překladu.

Přebal originálu.

               

Kniha vypráví příběh mladičké polské židovky Emmy, která je vdaná za svého milého Jákoba pouhých 6 týdnů, když Němci obsadí Polsko. Jákob se okamžitě ze dne na den sebere a jde ze sebe dělat kašpara kamsi do lesa a nechává Emmu samotnou. Ta se rozhodne vrátit k rodičům. Zjistí však, že byli přemístěni do Krakowského ghetta. Vydává se tam za nimi a získává práci v sirotčinci, kde se seznámí s Martou, díky které naváže spolupráci s podzemním odbojem. Po čase se jí shodou okolností podaří z ghetta uprchnout a dostává se k bohaté křesťanské Jákobově nevlastní tetě Krysii. Změní si jméno na Annu (Emma se totiž na rozdíl od Anny čte zepředu i od konce POUZE TÉMĚŘ totožně). Při jedné ze slavnostních večeří, které Krysia pořádá, se Emma seznámí s vysoce postaveným německým důstojníkem Georgem Richwalderem. Ten je Annou tak okouzlen, že jí okamžitě nabídne práci sekretářky. Emma dostane od podzemního odboje za úkol patřičně využít této příležitosti a zjistit něco o plánech nacistů tím způsobem, že s Georgem naváže milostný poměr.

Takže tolik k ději. Historickými fakty a druhoválečnými reáliemi kniha člověka skutečně neobohatí (autorka se ani neobtěžovala zjistit si, jak se nazývaly hodnosti SS a WH a pokud už jmenuje nějaké hodnosti, dává jim anglické ekvivalenty, což mě osobně jako vášnivou historičku dost rušilo), čtenář pomalu ani nezjistí, jestli je Georg důstojník WH nebo SS, jakou má hodnost, ale hlavně, že pod palcem má skoro celé Polsko. Je do Anny samozřejmě blázen, takže když se Anna cítí dotčena, že Georg vyrazil víceméně z politických důvodů na večeři s jakousi hraběnkou, vymluví se z večeře na nevolnost a jde házet kamínky do Annina okna jako nějaký puberťák (v této části jsem měla chuť knihu odložit).
Zároveň ani jednou spolu nestráví noc, aniž by jí nejdřív nepozval na večeři či do opery.

Georg patří samozřejmě mezi ty "hodné" nacisty se silným morálním cítěním, to asi aby čtenář nebyl až tak moc pohoršen Anninou volbou.
Je znát, že autorkou této knihy je žena, jelikož je zde krásně vykresleno typicky ženské myšlení - Anna si po celou dobu svoje zalíbení v Georgovi vyčítá - měla by ho přece nenávidět a místo toho ho nejspíš miluje. Zároveň žárlí na Martu, která si myslí na jejího manžela Jákoba.

Anna se jako Richwalderova sekretářka klidně hrabe v top secret říšských dokumentech týkajících se likvidace židů jako by se nechumelilo. Opět donebevolající neznalost -  i kdyby se k takovým dokumentům dostala, je známým faktem, že takové spisy byly psané velice specifickým stylem - tedy tak, aby člověk, který není zasvěcen do tématu nechápal, oč jde.

Postavy se chovají nelogicky, jediný, kdo alespoň tuší, co dělá, je Krysia.

Dosti úsměvně také působily otázky k diskuzi na konci knihy.

Sečteno a podtrženo - pro někoho, kdo ví z historie druhé světové války jenom to, že nacisté byli zlí a zabíjeli lidi plynem to může být dobrá kniha. Já jsem ovšem už zhruba od půlky četla víceméně z milosti.

                                                                                   ***

Hodně slabé, důrazně nedoporučuji.

TALLINN

A konečně, poslední den našeho výletu jsme strávili v malebném hlavním městě Estonska - Talinnu.

Zpětně musím s lehkým uzarděním přiznat, že od Tallinnu jsem příliš neočekávala a přesto nebo možná právě proto na mě zapůsobil o to více. Ke vší úctě k mým milovaným Helsinkám a krásnému Stockholmu - ale Tallinn na mě dýchl neopakovatelnou a slovy nepopsatelnou atmosférou ze všech tří měst nejintenzivněji.

Bohužel jsme na prohlídku Talinnu neměli tolik času, kolik by bylo za jiných okolností potřeba, tudíž jsme se museli spokojit jen se zběžnou procházkou.

Talinn byl ve středověku velmi důležitým hansovním městem a v tomto období také zažil svůj největší rozkvět.

Úzké uličky, kočičí hlavy a staré domy, jejichž zdi nasáklé místní pohnutou historií by mohli leccos vyprávět - i tak by se dal popsat Tallinn.

Když roku 1940 získal nad Estonskem nadvládu Sovětský svaz, dokázal zde během jediného roku napáchat taková zvěrstva, že v roce 1941 zde byli němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé a mnoho estonců se dobrovolně přidalo do jejich řad (pozn. 20.divize SS byla estonská).

Tallinnské obchody se starožitnostmi jsou kapitola sama pro sebe - není problém narazit zde na nejeden druhoválečný artefakt :-)

V Talinnu je i řada muzeí, která bych bývala ráda navštívila, nicméně jak už jsem zmiňovala, čas hnal bohužel nemilosrdně kupředu.

V jedné z restaurací nám bylo dokonce nabízeno i medvědí maso - za 40 euro na porci jsme si však nechali zajít chuť.
Dle slov restauratiéra žije v Estonsku mnoho medvědů a jejich odstřel podléhá přísným regulacím.

                                                                               ***

Toť vše a zítra recenze knihy! 

STOCKHOLM

Druhý den našeho skandinávského výletu jsme strávili ve Stockholmu.

V sobotu večer se náš trajekt, který byl doslova jako město na moři (10 pater, bary, casina, obchody,..) odlepil od břehů Helsinek a vyplul směrem ke švédské metropoli.

O plavbě z Helsinek do Stockholmu (a zpět) kolují doslova legendy (zejména proto, že ve Finsku je částečná prohibice a alkohol je velmi drahý, Finové ho proto jezdí kupovat do duty-free zón na moře a tato cesta se mění v jednu velikou párty, tudíž je tak na palubě možno potkat mnoho poněkud společensky unavených Finů :-) ).
Na každé palubence je také napsáno, jaké množství alkoholu je možné zakoupit na jednu osobu (pro představu - 90 litrů vína, 110 litrů piva a asi 30 litrů tvrdého alkoholu).
Finové celkově jak jsem se později dozvěděla nepijí alkohol průběžně, jako spíš nárazově ve velkém množství.

V neděli ráno už naši výpravu vítal Stockholm.

I ve Stockholmu jsme využili služeb Free Tour - tentokrát nám byl průvodcem sympatický mladý Chorvat a naši skupinu provedl po severní části Stockholmu, která byla v minulosti spíše chudinskou čtvrtí, dnes se však jedná o jednu z nejluxusnějších částí města, kde se výše nájemného pohybuje v bez přehánění astronomických částkách.

Dozvěděli jsme se o honech na čarodějnice, které se zde konali v 17. století a zahráli si hru "Hipster bingo", která spočívala v tom, že ten, kdo uvidí hipstra, vykřikne bingo! Vzhledem k tomu, že "Bingo" jsme vykřikovali téměř nepřetržitě, začala jsem přemýšlet, zda jsme skutečně ve Stockholmu a ne třeba v Berlíně - Mekce hipstrů :)

Vyložil nám také švédskou zálibu (či jak jinak to nazvat) zvanou "fika" (ne, s německým slovem "ficken" to nemá nic společného ;-) ). Jedná se o pití kávy s něčím sladkým k tomu (většinou takovým skořicovým šnekem). Podobně jako se Češi umisťují v předních místech žebříčků v množství vypitého piva na hlavu, Švédi vévodí žebříčkům v pití kávy - dokonce prý i v popisech většiny zaměstnání ve Švédsku je neopomenuta hodinová pauza na "fika".

Náš průvodce nás vzal i na dětské hřiště, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že Švédsko je právem považováno za jednu z genderově nejrovnoprávnějších zemí vůbec. Rodičovská dovolená se spravedlivě dělí mezi oba rodiče půl na půl a nebylo tak tudíž velké překvapení, že na hřišti nebyla o tatínky pečující o své ratolesti nouze.
Ženy ve Švédsku zastávají i různá povolání tradičně vnímána jako spíše mužská - vyhazovačka, ochranka nebo bagristka.

Co jsem si všimla, tak lidé ve Švédsku o sebe velmi pečují - například o Švédkách je známo, že i vysypat koš vycházejí vyšňořené skoro jako na ples.

Stáli jsme i před budovou, kde vznikla střílečka Battlefield 4 nebo mnohými proklínaná i milovaná Candy Crush Saga.

Při individuální prohlídce staré části města jsme pak navštívili sídlo švédského krále, monumentální městskou radnici i starý německý kostel Sv. Gertrudy, na jehož vstupní bráně je v němčině vyvedeno  "Fürchtet Gott! Ehret den König!" (Bojte se Boha! Čest Králi!).

                                                                                 ***

Zítra poslední článek ze skandinávské trilogie - Talinn! 

HELL-SIN-KY

O tom, že se jednou podívám do Finska jsem snila téměř 10 let. I to byl jeden z faktorů, který při rozhodování "kam na Erasmus" jasně ukazoval na Lotyšsko - bylo to v Pobaltí a tudíž co by kamenem dohodil mého milovaného Finska. Doufala jsem tedy, že by se můj dlouholetý sen tak konečně mohl stát skutečností.

A stalo se! Podařilo se mi skrz jednu místní cestovní kancelář sehnat opravdu velmi výhodný zájezd na třídenní okružní plavbu - Helsinki - Stockholm - Talinn za skutečně směšnou cenu, kvůli které jsem si ve slabých chvilkách někdy i říkala, že se prostě musí jednat o podvod!

Neštěstí nejednalo a tak s radostí mohu potvrdit, že přesně před týdnem jsem se procházela ulicemi finských Helsinek :-)

Finsko - nejen vodka, metal a sobi :)

Přijeli jsme trajektem, tudíž jednou z prvních věcí, které jsem viděla po příjezdu do Helsinek byl krásný přístav plný plachetnic, některé byli prý i více než 100 let staré.

Přidat popisek

I přesto, že listopad nelze považovat za nejvhodnější období k návštěvě severní Evropy, na nás v Helsinkách čekal poměrně slunečný den (nebo jinak...prostě nepršelo :-) ).

Bohužel šest hodin, které nám v Helsinkách bylo dáno strávit byla moc krátká doba na detailnější průzkum, tudíž naše cestovatelská skupinka využila možnosti tzv. Free Tour abychom s fundovaným komentářem shlédli alespoň "to hlavní".
Koncept "Free Tour" je jednoduchý - někdo, kdo žije v daném místě provede turisty po hlavních památkách a povypráví o historii a odměnou mu je pouze vaše spropitné. Většinou se jedná o přistěhovalce z jiných zemí, kteří se do daného města přistěhovali, zamilovali si ho a začali v něm provádět ostatní návštěvníky :-)
V Helsinkách je "Free Tour" každou sobotu a neděli vždy od 12:00 před Tuomiokirkkem.

I přes to, že se o Finech říká, že jsou tišší samotáři se sklonem k alkoholismu, ve skutečnosti to jsou neuvěřitelně milí a ochotní lidé.
Po našem příjezdu do Helsinek jsme měli ještě více než hodinu času do začátku "Free Tour" a tudíž jsme se rozhodli vyrazit na "pre-výzkum" na vlastní pěst. Samozřejmě jsme trochu zabloudili sešli z cesty, ale ani ne po minutě zmateného zkoumání mapy se jeden z místních procházející okolo nás sám od sebe nabídl, že nás zavede, kam potřebujeme. Celou dobu si s námi povídal, vyprávěl nám o Helsinkách a Finsku a vyzvídal odkud jsme (a v každé z našich domovských zemí prý byl! :-) ). S ostatními členy výpravy jsme se pak vzájemně utvrzovali v tom, že v naší zemi (Česká republika, Německo a Španělsko) by se tohle teda nikdy nestalo! :-D

Ve Finsku je draho. Ve Finsku je opravdu hodně draho. Nicméně jsem neodolala a jako suvenýr jsem si koupila národní finskou závislost zvanou Salmiakki. Salmiakki jsou lékořicové bonbony, s jejich příchutí se vyrábí i likér či dokonce zmrzlina. 
Mé chuťové pohárky je však bohužel shledaly naprosto nepoživatelnými :-(

A co jsem v Helsinkách viděla?

Samozřejmě Tuomiokirkko, evangelickou katedrálu, asi největší dominantu Helsinek.

Tuomiokirkko

Zajímavá byla i bývalá věznice Katajanokka, dnes předělaná na hotel s luxusní restaurací Jailbird oceněnou Michelinskou hvězdou.

Pravoslavná Uspenskin katedrála, odkud byl nádherný výhled na Helsinky.

Pravoslavná Uspenskin katedraali

Názvy ulic jsou v Helsinkách psány dvojjazyčně - finsky a švédsky. V jiných částech Finska se místo Švédštiny objevuje jeden z dialektů laponštiny.
Na mnohých finských domech (hlavně těch starších) jsou na vstupních dveřích vyobrazeni jacísi "trollové" - postavy, jež mají jeho obyvatele ochraňovat. Jinak je architektura v Helsinkách spíše typicky severská - jednoduchá strohost bez mnoha ozdobných prvků a detailů.

Pohled na Tuomiokirkko od Uspenskin katedraali.

Za zmínku stojí i Kaple ticha (Kamppi), která má půdorys lodi a je vybudována tak, aby tlumila veškeré zvuky zvenčí. A funguje to! Zajímavé je, že je postavena na jednom z nejrušnějších míst Helsinek a vlastně celého Finska.

                                                                                   ***

   Zatím však cestování zdar a zítra článek o Stockholmu!