Kterak jsem jela do Rumbuly

Díky jednomu školnímu projektu, ve kterém jsem si jako zkoumané téma zvolila právě lotyšské židy, jsem zjistila, že moje kolej se nachází v podstatě uprostřed bývalého židovského ghetta, z jehož původních obyvatel válku nepřežil téměř nikdo.
Dnes už tu však jako němí svědci stojí pouze neobydlené dřevěné domy se zatlučenými okny, jejichž zdi by zcela jistě mohli leccos vypravovat.
O nešťastných osudech rižských židů a tragédii, z jejíhož líčení i po tolika letech běhá mráz po zádech...

V rámci projektu jsem se také blíže dozvěděla o místě zvaném Rumbula, nacházejícím se asi 13 kilometrů od Rigy, kde během dvou dnů (konkrétně 30. listopadu a 8. prosince 1941) proběhl masakr 25 tisíc lotyšských a německých židů. Jednalo se o jeden z největších masakrů 2. světové války, až do akcí vyhlazovacích táborů.
Lidé zde byli jednotkami Einsatzgruppe A a za vydatné pomoci místního tzv. Arájsova komanda stříleni do týla a zasypáváni do hromadných hrobů v obrovských jámách.  

O samotném masakru se však nechci příliš rozepisovat, za prvé bych tím tento článek nafoukla do vesmírných rozměrů a za druhé bych nepsala nic moc jiného, než co se lze dočíst na wikipedii.

Na výlet do Rumbuly jsem se vydala sama autobusem.
Když po necelé půl hodině jízdy sterilní ženský hlas konečně oznámil, že příští zastávka bude Rumbula, dychtivě jsem se hotovila ke dveřím. Návštěvy míst spjatých s mým vášnivým koníčkem - 2. světovou válkou - to je něco pro mě.
Ve chvíli, kdy jsem vystoupila kdesi uprostřed ničeho mě napadlo, že jsem se měla nejdříve podívat do mapy, kudy se k památníku vlastně jde.
Tak nic, pojedu zpátky, řekla jsem si po chvilce zmatkování a přeběhla na druhou stranu dálnice, na které se rýsovala zastávka pro opačný směr.
K mému štěstí jsem si však téměř ihned ve sněhu všimla jakési úzké pěšinky vinoucí se směrem k lesu a můj šestý smysl mi radil jít po ní.
Vzhledem k tomu, že do příjezdu autobusu, který by mě vzal zpět do civilizace, zbývala ještě hodina, rozhodla jsem se to zkusit - co se přece může stát, nanejvýš mě v lese někdo okrade, znásilní a rituálně zabije (ne nutně v tomto pořadí). 
To, že jsem po cestě několikrát uklouzla a téměř upadla, při čemž jednou mi dokonce telefon zahučel do sněhu a pak jsem ho sušila v čepici, ani psát nebudu.
Nicméně pěšinka a ani můj šestý smysl (jako už ostatně po tolikáté) nezklamali!
Po chvíli už jsem spatřila černé desky s nápisy v několika jazycích stručně spravující příchozí o tom, že místo, na kterém se právě nacházejí, je věnováno 25 tisícům obětí zrůdného nacistického režimu.

Místo pokryté vrstvou sněhu působilo velmi klidně, téměř až nevinně. Kromě památníku nenasvědčovalo nic tomu, že zdejší půda je doslova nasáklá krví desítek tisíc nevinných obětí - mužů, žen a dětí...

Široko daleko kromě mě nikdo nebyl. Atmosféra byla natolik silná, že jsem si (řeklo by se až bezmyšlenkovitě) začala tichounce zpívat jeden žalm v hebrejštině, který jsme se kdysi učili.

Po chvilce rozjímání jsem vše pečlivě zdokumentovala a vydala se zpět na zástavku.

Po cestě zpátky jsem zároveň nedaleko objevila tuto zvláštní díru v zemi (nějaký pozůstatek bunkru/zákopu či co?!):

Záhadná díra v zemi

Výlet hodnotím velice úspěšně a doufám, že co nejdříve budu mít možnost prohlédnout si památník v Osvětimi.

                                                                           

Být či nebýt...vegetariánem?

Jsem velice svobodomyslný člověk a domnívám se, že každý má právo nakládat se svým životem tak, jak uzná za vhodné až do té míry, kdy tím přímo neohrožuje ostatní. Tudíž i vegetariány, vegany a jiné vyznavače nejrůznějších alternativních způsobů stravování v zásadě podporuji.
Přiznám se, že během mého pobytu v cizině jsem byla líná maso kupovat a vařit, takže se stal takový tak trochu "demo" vegetarián i ze mě. Co víc, s podivem jsem zjistila, že mi maso v podstatě vůbec nechybí a dost možná se cítím lépe i co se zdraví týče. Na druhou stranu nutno podotknout, že počítám s tím, že jakmile přijedu domů, bude na mě čekat hromada řízků a kachna se zelím ;-) Ale to odbočuji. 

Líbí se mi i nejrůznější "vege" akce na principu "food sharing", které si kladou za cíl široké veřejnosti ukázat, že i bez masa se dá vařit zdravě a chutně (a dost možná i levněji) a že lze maso plnohodnotně nahradit i jinak.
Co ovšem naopak zcela nepodporuji je, když se kdokoliv snaží ostatním násilně vnucovat své přesvědčení. Poslední dobou si totiž všímám určitých pasivně agresivních praktik ze strany některých vegetariánů/veganů.
Začíná to obrázky na facebooku, které se snaží v "masoužroutech" vyvolat pocity viny ("vaše žaludky jsou hroby!" nebo "kvůli tvému guláši muselo zemřít zvíře!") a končí eventy jako je tento:

Nevím, co se při sledování videa honilo hlavou vám, ale mně osobně především to, že bych se tam nejraději postavila s pořádným řízkem a začala ho provokativně jíst.
Chápu, že záměrem pořadatelů bylo šokujícím způsobem přimět lidi k přehodnocení svých postojů a poukázat na (mírně řečeno) znepokojivé zacházení se zvířaty a že poklidné "food sharing" by asi zdaleka nemělo takový efekt.
Asi jsem naivní, ale považuji za samozřejmost, že každému normálně uvažujícímu člověku vadí, pokud zvířata trpí. Ovšem nemyslím si, že tohle byla ta správná cesta, jak lidi vyburcovat.

Tímto happeningem totiž vegetariáni/vegani ze všeho nejvíc uškodili sami sobě. Jediné, čeho tím dle mého názoru dosáhli by se dalo jednoduše shrnout asi takto:

"Jo, vegetariáni, to jsou ti magoři, co se váleli nahatí na náměstí po zemi a napichovali se na háky?" řekne si průměrný Čech při příští zmínce o vegetariánech a naloží si na talíř další porci uzeného.

Pokud už se vegetariáni/vegani přestanou ohánět tím, že kvůli obědům masožroutů museli drasticky zemřít zvířata, najedou na argument, že jíst maso není pro člověka přirozené (což dokazují tím, že pro to homo sapiens nemá vyvinutý chrup). Poté se rozjede hádka, kdy masožrouti, kteří ještě nepochopili, že pro tuto sortu vegetariánů je jejich zdraví až na druhém místě za "protože chudáci zvířátka", stojí za tím, že lidské tělo potřebuje živiny, které lze získat jedině z masa, s čímž vegetariáni pochopitelně z výše uvedeného důvodu nesouhlasí.

Dle mého názoru je pravda tak někde uprostřed. Jedna věc je jíst každý den tlusté vepřové, uzeniny a párky a druhá věc je dát si párkrát do týdne kuřecí nebo rybu,... Jistě mi dáte za pravdu, že než být ten první případ, to je skutečně lepší být vegetariánem.
Ale ani v druhém případě to člověk moc nevyhraje, jelikož je známo, že v kuřecím mase ze supermarketů je značné množství hormonů a antibiotik, v rybách jakbysmet.

No a zelenina a ovoce? Ani zde se neobejdeme bez postřiků a chemie (minimálně na té ze supermarketů) a celkově vzato z potravin obecně už nelze získat tolik živin jako například před 100 lety, protože půda je již "vyčerpána" tou neustále se zvyšující nutností produkce, jelikož lidí je hodně a všichni chtějí, světě div se, jíst.

Tento obrázek má ale něco do sebe...

Ve sporu masožrouti vs. vegetariáni/vegani nedávám za pravdu na 100% ani jedné straně. Samozřejmě, že jsem rozhodně pro, aby se podmínky chovu a porážení zvířat zlepšili pokud možno co nejvíce, ale připadá mi nesmyslné snažit se výhružným máváním pórkem konvertovat zaryté masožrouty na rostlinnou stravu. Oni maso jedí, protože jim chutná a silně pochybuji, že je přesvědčí fotky a videa z jatek, stejně tak jako kuřáka nepřimějí fotky rakoviny plic přestat kouřit.
Maximálně si řeknou, že je to hrůza a pak na to zapomenou. K rozhodnutí nejíst maso musí člověk dospět především sám.

Sečteno a podtrženo, nemyslím si, že ani jeden ze způsobů stravování by byl pro tělo defaultně škodlivý, pokud víme, co jíme - tedy nejlépe nakupujeme u soukromníků (relativně drahé) nebo si sami vypěstujeme (časově náročné a v případě sídlišť neproveditelné). Druhou otázkou je samozřejmě etická stránka věci, ale tu si dávám za úkol rozebrat více v některém z dalších článků.

                                                                              ***
                Co si o tom myslíte vy? Je správné z etického i zdravotního hlediska jíst maso?

Proč ženy chtějí grázly a dobráky odmítají?

Otázka snad stejně stará jako lidstvo samo: proč jsou ženy více přitahovány grázly než hodnými a citlivými muži?

Já osobně bych tedy hned zkraje zdůraznila, že si rozhodně nemyslím, že by ženy programově odmítali hodné muže. Ženy naopak mají rády hodné a slušné gentlemany, na tom se většinou shodují, jen nemají rády uťápnuté podpantofláky, kteří dost často a rádi sami sebe škatulkují jako ty "hodné kluky", čímž ospravedlňují, že je buď žádná nechce nebo že si nabrnkli nějakou fúrii.
Je totiž veliký rozdíl mezi tím být "hodný" a být "hodný, až blbý".

Odpověď na otázku z nadpisu je vcelku jednoduchá: ne, že by ženy vyloženě chtěli grázla, daleko spíše hledají u mužů určité vlastnosti, které se s dobrotou sice nevylučují, ale mnohem snáze je naleznou u oněch již zmiňovaných hajzlíků.

Nejlepší by bylo si jako první vymezit, jakého muže chápeme jako onoho grázla. V následující charakteristice, ve které popíšu to, jaké vlastnosti si ženy asociují pod pojmem grázl, se opírám o poměrně reprezentativní vzorek názorů zhruba 400 žen a dívek.

Podle nich je tedy takový grázlík sebevědomý, vtipný, lehce arogantní, stojí si za svým názorem a nebojí se s kýmkoliv pohádat či dokonce poprat. Nemusí být nijak zvlášť krásný, to vůbec ne, ale bohužel jako na potvoru většinou je :-)
Nemá potřebu se pro druhé rozkrájet a umí říkat "ne". Je z nich prostě cítit mužnost a testosteron na 100 metrů, nebojí se převzít zodpovědnost a většinou z jejich strany není slyšet takové to odevzdané "já nevím, jak chceš ty", odborně tzv. "mouchy-snězte-si-mě".
Jsou akční a život s nimi nabízí výzvu a dobrodružství.
Nejsou vtíraví a nebombardují ženu zprávami. Moc dobře totiž vědí, jak s ženami zacházet a co přesně chtějí slyšet. Dotyčná sice většinou tuší, že to samé co jí říkají v drobných obměnách každé, ale stejně se to tak hezky poslouchá, že.
K tomu všemu je nutné připočíst ještě takové to "NĚCO", co se těžko popisuje a "Bad-Boye" máme světě.

Většina dotazovaných se zároveň shodla na tom, že v podstatě chtějí, aby jejich partner byl ke svému okolí ostrý a nekompromisní, ale k nim samým hotový světec.

Když ten popis po sobě tak čtu, říkám si - zaslouží si vůbec někdo takový být nazýván zloduchem jen proto, že je zdravě sobecký a drzý? Samozřejmě, že ne.
Grázlík si své označení vysloužil zřejmě až z toho důvodu, že si moc dobře uvědomuje, jak na ženy působí a patřičně toho také využívá (přeberte si to, jak chcete :-) ).
Další smutnou pravdou je však daleko závažnější fakt, a to že tento dominantní typ muže v mnohých případech nejde pro ránu daleko ani co se týče své partnerky a někdy mívají vyšší tendenci sklouzávat k nejrůznějším závislostem.
Je to sice extrémní příklad, ale ňoumu, který svou bývalou partnerku pomáhá přestěhovat k muži, kvůli kterému jej opustila, holt asi těžko uvidíme udělit své polovičce políček, takže toto stigma holt zůstává na těch grázlících.

Někdo by se mohl zeptat: proč vlastně ženy s někým takovým chtějí být? Je vědecky dokázáno, že ženy jsou (nejen) v průběhu ovulace přitahovány těmi silnými alfa samci, kteří jsou zárukou kvalitního potomstva, zatímco poté hledají tzv. "starače", tedy muže ne tak "alfa", ale za to spolehlivého a schopného ji a dítě zajistit.
Samozřejmě se jedná spíše o kvaziargument, lidé se neřídí svými pudy, nýbrž především rozumem a spousta žen ani děti nechce. Podávat toto za argument by bylo stejně stupidní, jako obhajovat mužskou nevěru evoluční daností.

A jaké ženy jsou vlastně vůči "bad-Boyům" nejnáchylnější?

Přirozeně submisivní ženy - jak tvrdí Schopenhauer ve své Metafyzice lásky - každého přitahuje to, co jemu samému chybí a tak nejženštější žena hledá nejmužnějšího muže (a naopak).

Ženy odkojené na harlekýnkách, ve kterých hrdina výše zmíněného charakteru vystupuje a pod tvrdou slupkou vždy skrývá citlivé a milující jádro, které si tento typ ženy dali jako osobní výzvu odhalit.

Ženy se spasitelským komplexem, které ve jménu "kvůli mě se změní" jsou schopné vytrpět všechno možné.


Ráda bych ještě jednou zdůraznila, že bych byla velice nerada, aby byl předchozí text pochopen nějak špatně - rozhodně si nemyslím, že na tom být hodný je cokoliv špatného, právě naopak.
A ani se nedomnívám, že vlastnosti charakterizujícího "Bad-Boye" každý muž využívá způsobem, který z něj toho "Bad-Boye" činí.
Takže až příště uslyšíte hořekování ve stylu: "jak mě mohla opustit kvůli tomu darebákovi?! vždyť jsem na ní byl tak hodnej!" prve zjistěte, zda dotyčný také nebyl tak trochu nerozhodný, podřízený a odevzdaný ňouma s nízkým sebevědomím.

Na konec ještě dodám, že není potřeba ze sebe za každou cenu dělat něco, co nejsem - působí to více než cokoliv jiného spíše trapně a nepřirozeně.

Jak jsem již psala - být hodný není nic špatného, špatné je jenom dělat ze sebe blbce.

Nenechte se okrádat a naučte se nakupovat na e-bay!

To, že české e-shopy občas tak trochu okrádají své zákazníky a berou si až moc blízko k srdci zlaté pravidlo byznysu "levně nakoupit a draze prodat" je celkem známý fakt a vždy jsem to brala jako záležitost rozhodnutí každého spotřebitele, zda si danou věc koupí, či nikoliv.
A to až do jednoho osudového setkání s jedním nejmenovaným českým e-shopem (nejmenovaným proto, že negativní reklama je taky reklama), zaměřujícího se na dámskou retro módu, který mě doslova donutil k napsání tohoto článku.

Na onen e-shop jsem narazila, když jsem hledala ilustrační fotky pro chystaný článek o plesových šatech ve stylu 40. let.
Což o to, nabízené šaty byly opravdu krásné a luxusní, ale nesmírně drahé. 

Mezitím, co jsem vzdychala nad tou nádherou, kterou v dohledné době nebudu moci mít, pustila jsem se do bližšího ohledání e-shopu doufaje, že se přeci jenom najde něco, co si budu moci dovolit, aniž bych pak několik let žila o chlebu a vodě.

A v následující chvíli mě bez přehánění téměř trefil šlak: paní za celých 1890,- Kč (bez poštovného) prodává úplně stejné plavky, které jsem na e-bay viděla v přepočtu za 214,- Kč (včetně poštovného) a ani jí není hloupé plavky inzerovat se stejnými ilustračními fotografiemi jako prodejce na e-bay a to včetně asijské modelky, které jako jedinou vlastní invenci pro jistotu ořízla obličej.

Kdyby paní plavky prodávala za 800,- Kč, řeknu si OK, sice zlodějina jako blázen, ale chápu, že někdo nechce/neumí nakupovat na zahraničních e-shopech a raději si připlatí, koupí danou věc z českého internetového obchodu, kde má relativní jistotu, že zboží přijde v pořádku a za mnohem kratší dobu.
Tohle je ale vydřidušství takového rázu, až to zvedá ze židle i takového flegmatika, jako jsem já. 

Nedalo mi to a vzhledem k tomu, že se paní ani neobtěžovala nabízené šaty přefotit na vlastních modelkách, vcelku rychle jsem našla i další stránky, odkud paní nabízené šaty objednává. Jedná se především o http://www.edressit.com/ , kde totožné šaty naleznete i o více než polovinu levněji než v jejím e-shopu. 

Nakonec bych ráda dodala, že tento článek si neklade za cíl jakkoliv moralizovat a ne, ani nemám pocit, že jsem objevila Ameriku. Samozřejmě vím, že i kdyby tam ony plavky prodávala za dva miliony, je to její e-shop a tudíž i čistě její věc, jaké ceny nasadí a zbytek už je na zákazníkovi.
Pouze bych touto cestou ráda rozšířila povědomí široké veřejnosti o tom, že spousta českých e-shopů prodává několikanásobně dráž věci z e-bay a proto skutečně není od věci naučit se tam nakupovat.
Já osobně si už například od jisté doby z českého e-shopu nekoupím nic, dokud se nepřesvědčím, že to na e-bay neseženu levněji.

Apeluji tedy na Váš zdravý rozum - nenechte se okrádat a naučte se nakupovat na e-bay! Opravdu to není nic složitého a článků popisujících krok za krokem jak na to je na internetu celá řada.

                                                                             *** 

 No řekněte, není "nenechám se dál okrádat!" smysluplné novoroční předsevzetí? :-)