pondělí 9. března 2015

7 nejlepších mysteriózních filmů



V dnešním článku bych vám ráda představila pár mých nejoblíbenějších filmů s mysteriózní tématikou. Seřazeny jsou podle výše hodnocení na ČSFD.
Pokud jste některý z nich neviděli, určitě to napravte! :)


1) 
Sedm, ČSFD 92%

Tématiku sériových vrahů mám hodně ráda a tento film je naprosto geniální. Detektivové Somerset (Morgan Freeman) a Mills (Brad Pitt) jsou na stopě geniálního a rafinovaného, nicméně o to víc vyšinutého zločince Johna Doa, který má na svědomí sérii děsivých vražd, při kterých své oběti vraždí obzvlášť trýznivými způsoby, aby je potrestal za to, že se podle jeho zvrácené optiky měli dopustit některého ze sedmi smrtelných hříchů...

2) Memento, ČSFD 87%

Začne to fotografií a vzkazem na ní: "Zab ho!" A od té chvíle se odvíjí tajemný a drsný příběh Leonarda. Jeho žena byla napadena, zavražděna a on si skoro nic nepamatuje. Jeho krátkodobá paměť je pryč. Leonard se ale musí pomstít. Okamžitě jde po vrahovi. Aby nějak kompenzoval výpadky paměti, všechno si fotí, cvaká spouští na svém Polaroidu jako blázen a podstatná fakta si nechává tetovat na tělo. Story je vyprávěna zvláštním způsobem. Každá důležitá filmová scéna končí tam, kde předchozí začala, a tak musíme být pozorní, abychom ten zvláštní propletenec dějů a potkávajících se postav dobře vnímali. K hlavnímu hrdinovi se přidávají další - ukecaný Teddy a barmanka Natalie. Všichni jsou s vraždou nějak propojeni. Ale pořád se nám do mysli vnucuje klíčová otázka: Je skutečně vrahem John G, jehož jméno má Leonard vytetováno na prsou?

3) 
Jméno růže, ČSFD 84%

Výborná středověká detektivka se Seanem Connerym v hlavní roli. Píše se rok 1327, když ctihodný a respektovaný františkánský mnich William of Baskerville přijíždí na opatství v severní Itálii, kde je požádán o pomoc při odhalení příčiny náhlé smrti jednoho z mnichů. Avšak když se vyšetřování blíží k odkrytí tajemství, které chce opatství udržet v tajnosti, dochází k dalším úmrtím. Nyní již nelze zabránit tomu, aby se do celé věci nevložila Svatá inkvizice. William a jeho mladý novic Adso závodí s časem, aby stihli prokázat nevinu křivě obviněnných a vyhnout se hněvu inkvizitora Bernarda Gui...
Musím podotknout, že při sledování filmu jsem se neubránila asociacím na Sherlocka Holmese a jeho pomocníka Watsona a to nejen kvůli fonetické podobnosti jmen obou pomocníků.

4) La Cara Oculta, ČSFD 81%

Nejlepší film, který jsem za poslední dobu viděla. Španělský dirigent je podezřelý ze zmizení své přítelkyně. Brzy si za ní však najde náhradu - půvabnou servírku Fabianu. Ta se k němu nastěhuje a brzy zjistí, že jsou v domě slyšet jakési podivné zvuky...
A hlavně - nedívejte se na trailer!!!!

5) Znamení, ČSFD 79%

Na rodinné farmě v Pennsylvánii se jednoho v obilí zničehonic objeví 150 metrové znamení. Má to být vtip? Nebo snad varování?
Zvířata se začínají chovat zvláštně, psi se stávají agresivními.
Na klidu jim nepřidá ani to, když zjistí, že podobná znamení se začínají objevovat po celém světě...

6) Disturbia, ČSFD 74%


Teenager Kale napadne svého učitele a soud ho potrestá domácím vězením bez možnosti úniku - kolem kotníku nosí zařízení, které ho velmi dobře hlídá. Do sousedství se však přistěhuje atraktivní vrstevnice Ashley a tak si Kale krátí čas tím, že jí šmíruje dalekohledem. Postupně ho ale tato špionážní hra začíná pohlcovat a čím dál tím víc proniká do soukromí svých sousedů a obzvlášť u jednoho z nich zaznamená velmi neobvyklé chování. Je to jen jeho fantazie nebo má tento soused opravdu něco za lubem?


7) Devátá brána, ČSFD 68%

Dean Corso, expert na staré knihy, je najat bohatým podivínem Borisem Balkanem, aby porovnal kopie knih "Devět Bran do Království Stínů", které jsou na celém světě pouhé tři výtisky, z nichž pouze jedna má být pravá.
Očekávejte pořádnou dávku tajemna a tíživé atmosféry. Za zmínku stojí i Johny Depp v hlavní roli, který je v tomto filmu z roku 1999 "hipsta" ještě dřív, než to začalo být in.







neděle 22. února 2015

Erasmus aneb na semestr v Lotyšsku

Bohužel jsem nedodržela své předsevzetí a to napsat každý týden alespoň jeden článek na oba blogy - na vině byla ta hromada zařizování, papírování a obíhání, které jsem po svém velkolepém návratu marnotratné dcery do vlasti musela absolvovat. Teď už mám ale snad vše vyřízené a články se zase začnou sypat :)

Zatímco v jednom z předchozích článků jsem se zaměřila především na Rigu jako takovou, v dnešním článku bych chtěla rozebrat, jaké to vlastně bylo být studentem University of Latvia.



Na začátku toho všeho se volbě mé cílové destinace moje okolí dost divilo - prý proč jsem se nejela "erasmovat" raději do Itálie nebo do Portugalska, jež byli také v nabídce. 
Já jsem ale holt spíš dcera severu a na Lotyšsku mě lákala jak geografická blízkost k mému vysněnému Finsku, tak i celkem zajímavá historie země a jejích obyvatel během 2. světové války (druhá světová je vedle cestování můj největší koníček).
A v neposlední řadě - extrovertní jižanské povahy nejsou nic pro mě - objímání je přece milostná předehra a ne pozdrav!!! :-D 


V Lotyšsku jsem strávila celkem 5 měsíců jako studentka místní University of Latvia v Rize díky programu Erasmus+, který zajišťuje Evropská unie a umožňuje studentům vysokých škol v členských zemích vyrazit studovat jeden nebo dva semestry na partnerské univerzitě v zahraničí.

University of Latvia je škola hezká a moderně vybavená. Způsob výuky byl trochu odlišný než na mojí domovské univerzitě - mnohem větší důraz se tu kladl na studentův vlastní výzkum mimo školu a samostatnou práci během celého semestru. Zároveň jsem velice ocenila možnost dodatečně zaregistrovat nebo naopak odregistrovat nějaké předměty až po několika absolvovaných hodinách - posluchač tak měl čas zjistit, jak mu daný kurz vyhovuje do rozvrhu a zda pro něj bude obsahově užitečný. Taková možnost na mé vysílající instituci bohužel není.

Závěrečné zkoušky se na partnerské univerzitě daly zvládnout celkem lehce, učitelé většinou zahraničním studentům jdou dost vstříc :)

Fakulta, kterou jsem navštěvovala.

Ze všeho nejtěžší bylo zvyknout si na tu šílenou tmu - jakmile se o slovo přihlásila zima, slunce vycházelo zhruba o půl desáté dopoledne a ve čtyři hodiny už opět zapadalo, tudíž jsem někdy prospala i 14 hodin denně (bohužel to není vtip, nýbrž smutný fakt :D ).

Bydlela jsem na koleji, což byla taky zajímavá zkušenost (na Rusy naprosto odsouzeníhodným způsobem plýtvající vodou a vyhazující použitý toaletní papír do koše nezapomenu do smrti smrťoucí! :-D), ale člověk se alespoň obrní.
Takzvaný post-erasmus syndrom se mě také nijak moc výrazně netýkal. Nezažila jsem takový ten pocit, který všichni popisovali, že po návratu z Erasmu se budu cítit, jako by mi vzali nejoblíbenější hračku... upřímně řečeno jsem byla po těch 5 měsících celkem ráda, že už jsem doma :)

Sice mám občas tendenci něco tady srovnávat s tím, jak se to chodilo v Lotyšsku, ale nic výrazného.
Pravdou ale je, že jsem zpátky rozhodně přijela jiná, než když jsem odjížděla. Připadám si taková.... vyzrálejší :-D

Kromě zlepšení angličtiny se člověk zároveň naučí lépe vycházet s ostatními národnostmi (necpat například na potkání každému Němci, že se velice zajímáte o druhou světovou), osamostatní se, začne si více vážit své vlastní země a kultury, nahlédnete pod pokličku i ostatním národům a uvědomí si, jak moc pro něj znamená domov.
Musím ale přiznat, že po návratu jsem měla tendenci všechno u sebe v pokoji přestavět, změnit nebo vyhodit, což se mi z velké části podařilo.

Náš stůl na Euro-Dinner a pravá, nefalšovaná česká bašta :-D

S uznáním předmětů, které jsem dovezla z Erasmu na mé domovské univerzitě také nebyl nejmenší problém, všichni měli k mé půlroční indispozici pochopení a stálo mě opravdu hodně přemáhání, abych kouzelné "já jsem byla na Erasmu" nezačala používat jako univerzální omluvu téměř všude a pro všechno.

Díky Erasmu se sice trochu přerušilo (i když, přerušilo nebude to správné slovo... já v podstatě ani nezačala! :-D ) psaní mé bakalářky a z vlastní vůle budu nejspíš o rok prodlužovat (chci vyrazit ještě někam na stáž - dělám si zálusk na celkem zajímavou pozici v Evropském parlamentu Bruselu, tak budu doufat :-D ).

Sečteno a podtrženo, Erasmus byl skvělá zkušenost, neměnila bych, ale jsem ráda, že už jsem doma :-D


Doma holt chutná nejlíp, čeština je nejkrásnější jazyk na světě*, slunce víc svítí a i ta tráva je tady nějak zelenější :-)
*kdybych zas někdy tvrdila, že nejkrásnější jazyk je němčina, tak kecám ;-) :-D 

sobota 24. ledna 2015

Kterak jsem jela do Rumbuly

Díky jednomu školnímu projektu, ve kterém jsem si jako zkoumané téma zvolila právě lotyšské židy, jsem zjistila, že moje kolej se nachází v podstatě uprostřed bývalého židovského ghetta, z jehož původních obyvatel válku nepřežil téměř nikdo.
Dnes už tu však jako němí svědci stojí pouze neobydlené dřevěné domy se zatlučenými okny, jejichž zdi by zcela jistě mohli leccos vypravovat.
O nešťastných osudech rižských židů a tragédii, z jejíhož líčení i po tolika letech běhá mráz po zádech...


V rámci projektu jsem se také blíže dozvěděla o místě zvaném Rumbula, nacházejícím se asi 13 kilometrů od Rigy, kde během dvou dnů (konkrétně 30. listopadu a 8. prosince 1941) proběhl masakr 25 tisíc lotyšských a německých židů. Jednalo se o jeden z největších masakrů 2. světové války, až do akcí vyhlazovacích táborů.
Lidé zde byli 
jednotkami Einsatzgruppe A a za vydatné pomoci místního tzv. Arájsova komanda stříleni do týla a zasypáváni do hromadných hrobů v obrovských jámách.  
O samotném masakru se však nechci příliš rozepisovat, za prvé bych tím tento článek nafoukla do vesmírných rozměrů a za druhé bych nepsala nic moc jiného, než co se lze dočíst na wikipedii.







Na výlet do Rumbuly jsem se vydala sama autobusem.
Když po necelé půl hodině jízdy sterilní ženský hlas konečně oznámil, že příští zastávka bude Rumbula, dychtivě jsem se hotovila ke dveřím. Návštěvy míst spjatých s mým vášnivým koníčkem - 2. světovou válkou - to je něco pro mě.
Ve chvíli, kdy jsem vystoupila kdesi uprostřed ničeho mě napadlo, že jsem se měla nejdříve podívat do mapy, kudy se k památníku vlastně jde.
Tak nic, pojedu zpátky, řekla jsem si po chvilce zmatkování a přeběhla na druhou stranu dálnice, na které se rýsovala zastávka pro opačný směr.
K mému štěstí jsem si však téměř ihned ve sněhu všimla jakési úzké pěšinky vinoucí se směrem k lesu a můj šestý smysl mi radil jít po ní.
Vzhledem k tomu, že do příjezdu autobusu, který by mě vzal zpět do civilizace, zbývala ještě hodina, rozhodla jsem se to zkusit - co se přece může stát, nanejvýš mě v lese někdo okrade, znásilní a rituálně zabije (ne nutně v tomto pořadí). 
To, že jsem po cestě několikrát uklouzla a téměř upadla, při čemž jednou mi dokonce telefon zahučel do sněhu a pak jsem ho sušila v čepici, ani psát nebudu.
Nicméně pěšinka a ani můj šestý smysl (jako už ostatně po tolikáté) nezklamali!
Po chvíli už jsem spatřila černé desky s nápisy v několika jazycích stručně spravující příchozí o tom, že místo, na kterém se právě nacházejí, je věnováno 25 tisícům obětí zrůdného nacistického režimu.


Místo pokryté vrstvou sněhu působilo velmi klidně, téměř až nevinně. Kromě památníku nenasvědčovalo nic tomu, že zdejší půda je doslova nasáklá krví desítek tisíc nevinných obětí - mužů, žen a dětí...

Široko daleko kromě mě nikdo nebyl. Atmosféra byla natolik silná, že jsem si (řeklo by se až bezmyšlenkovitě) začala tichounce zpívat jeden žalm v hebrejštině, který jsme se kdysi učili.

Po chvilce rozjímání jsem vše pečlivě zdokumentovala a vydala se zpět na zástavku.

Po cestě zpátky jsem zároveň nedaleko objevila tuto zvláštní díru v zemi (nějaký pozůstatek bunkru/zákopu či co?!):

Záhadná díra v zemi

Výlet hodnotím velice úspěšně a doufám, že co nejdříve budu mít možnost prohlédnout si památník v Osvětimi.

                                                                           

středa 21. ledna 2015

Být či nebýt...vegetariánem?

Jsem velice svobodomyslný člověk a domnívám se, že každý má právo nakládat se svým životem tak, jak uzná za vhodné až do té míry, kdy tím přímo neohrožuje ostatní. Tudíž i vegetariány, vegany a jiné vyznavače nejrůznějších alternativních způsobů stravování v zásadě podporuji.
Přiznám se, že během mého pobytu v cizině jsem byla líná maso kupovat a vařit, takže se stal takový tak trochu "demo" vegetarián i ze mě. Co víc, s podivem jsem zjistila, že mi maso v podstatě vůbec nechybí a dost možná se cítím lépe i co se zdraví týče. Na druhou stranu nutno podotknout, že počítám s tím, že jakmile přijedu domů, bude na mě čekat hromada řízků a kachna se zelím ;-) Ale to odbočuji.
 

Líbí se mi i nejrůznější "vege" akce na principu "food sharing", které si kladou za cíl široké veřejnosti ukázat, že i bez masa se dá vařit zdravě a chutně (a dost možná i levněji) a že lze maso plnohodnotně nahradit i jinak.
Co ovšem naopak zcela nepodporuji je, když se kdokoliv snaží ostatním násilně vnucovat své přesvědčení. 
Poslední dobou si totiž všímám určitých pasivně agresivních praktik ze strany některých vegetariánů/veganů.
Začíná to obrázky na facebooku, které se snaží v "masoužroutech" vyvolat pocity viny ("vaše žaludky jsou hroby!" nebo "kvůli tvému guláši muselo zemřít zvíře!") a končí eventy jako je tento:



Nevím, co se při sledování videa honilo hlavou vám, ale mně osobně především to, že bych se tam nejraději postavila s pořádným řízkem a začala ho provokativně jíst.
Chápu, že záměrem pořadatelů bylo šokujícím způsobem přimět lidi k přehodnocení svých postojů a poukázat na (mírně řečeno) znepokojivé zacházení se zvířaty a že poklidné "food sharing" by asi zdaleka nemělo takový efekt.
Asi jsem naivní, ale považuji za samozřejmost, že každému normálně uvažujícímu člověku vadí, pokud zvířata trpí. Ovšem nemyslím si, že tohle byla ta správná cesta, jak lidi vyburcovat.

Tímto happeningem totiž vegetariáni/vegani ze všeho nejvíc uškodili sami sobě. Jediné, čeho tím dle mého názoru dosáhli by se dalo jednoduše shrnout asi takto:

"Jo, vegetariáni, to jsou ti magoři, co se váleli nahatí na náměstí po zemi a napichovali se na háky?" řekne si průměrný Čech při příští zmínce o vegetariánech a naloží si na talíř další porci uzeného.




Pokud už se vegetariáni/vegani přestanou ohánět tím, že kvůli obědům masožroutů museli drasticky zemřít zvířata, najedou na argument, že jíst maso není pro člověka přirozené (což dokazují tím, že pro to homo sapiens nemá vyvinutý chrup). Poté se rozjede hádka, kdy masožrouti, kteří ještě nepochopili, že pro tuto sortu vegetariánů je jejich zdraví až na druhém místě za "protože chudáci zvířátka", stojí za tím, že lidské tělo potřebuje živiny, které lze získat jedině z masa, s čímž vegetariáni pochopitelně z výše uvedeného důvodu nesouhlasí.

Dle mého názoru je pravda tak někde uprostřed. Jedna věc je jíst každý den tlusté vepřové, uzeniny a párky a druhá věc je dát si párkrát do týdne kuřecí nebo rybu,... Jistě mi dáte za pravdu, že než být ten první případ, to je skutečně lepší být vegetariánem.
Ale ani v druhém případě to člověk moc nevyhraje, jelikož je známo, že v kuřecím mase ze supermarketů je značné množství hormonů a antibiotik, v rybách jakbysmet.

No a zelenina a ovoce? Ani zde se neobejdeme bez postřiků a chemie (minimálně na té ze supermarketů) a celkově vzato z potravin obecně už nelze získat tolik živin jako například před 100 lety, protože půda je již "vyčerpána" tou neustále se zvyšující nutností produkce, jelikož lidí je hodně a všichni chtějí, světě div se, jíst.

Tento obrázek má ale něco do sebe...

Ve sporu masožrouti vs. vegetariáni/vegani nedávám za pravdu na 100% ani jedné straně. Samozřejmě, že jsem rozhodně pro, aby se podmínky chovu a porážení zvířat zlepšili pokud možno co nejvíce, ale připadá mi nesmyslné snažit se výhružným máváním pórkem konvertovat zaryté masožrouty na rostlinnou stravu. Oni maso jedí, protože jim chutná a silně pochybuji, že je přesvědčí fotky a videa z jatek, stejně tak jako kuřáka nepřimějí fotky rakoviny plic přestat kouřit.
Maximálně si řeknou, že je to hrůza a pak na to zapomenou. K rozhodnutí nejíst maso musí člověk dospět především sám.

Sečteno a podtrženo, nemyslím si, že ani jeden ze způsobů stravování by byl pro tělo defaultně škodlivý, pokud víme, co jíme - tedy nejlépe nakupujeme u soukromníků (relativně drahé) nebo si sami vypěstujeme (časově náročné a v případě sídlišť neproveditelné). Druhou otázkou je samozřejmě etická stránka věci, ale tu si dávám za úkol rozebrat více v některém z dalších článků.

                                                                              ***
                Co si o tom myslíte vy? Je správné z etického i zdravotního hlediska jíst maso?


pátek 9. ledna 2015

Proč ženy chtějí grázly a dobráky odmítají?

Otázka snad stejně stará jako lidstvo samo: proč jsou ženy více přitahovány grázly než hodnými a citlivými muži?

Já osobně bych tedy hned zkraje zdůraznila, že si rozhodně nemyslím, že by ženy programově odmítali hodné muže. Ženy naopak mají rády hodné a slušné gentlemany, na tom se většinou shodují, jen nemají rády uťápnuté podpantofláky, kteří dost často a rádi sami sebe škatulkují jako ty "hodné kluky", čímž ospravedlňují, že je buď žádná nechce nebo že si nabrnkli nějakou fúrii.
Je totiž veliký rozdíl mezi tím být "hodný" a být "hodný, až blbý".

Odpověď na otázku z nadpisu je vcelku jednoduchá: ne, že by ženy vyloženě chtěli grázla, daleko spíše hledají u mužů určité vlastnosti, které se s dobrotou sice nevylučují, ale mnohem snáze je naleznou u oněch již zmiňovaných hajzlíků.

Nejlepší by bylo si jako první vymezit, jakého muže chápeme jako onoho grázla. V následující charakteristice, ve které popíšu to, jaké vlastnosti si ženy asociují pod pojmem grázl, se opírám o poměrně reprezentativní vzorek názorů zhruba 400 žen a dívek.

Podle nich je tedy takový grázlík sebevědomý, vtipný, lehce arogantní, stojí si za svým názorem a nebojí se s kýmkoliv pohádat či dokonce poprat. Nemusí být nijak zvlášť krásný, to vůbec ne, ale bohužel jako na potvoru většinou je :-)
Nemá potřebu se pro druhé rozkrájet a umí říkat "ne". Je z nich prostě cítit mužnost a testosteron na 100 metrů, nebojí se převzít zodpovědnost a většinou z jejich strany není slyšet takové to odevzdané "já nevím, jak chceš ty", odborně tzv. "mouchy-snězte-si-mě".
Jsou akční a život s nimi nabízí výzvu a dobrodružství.
Nejsou vtíraví a nebombardují ženu zprávami. Moc dobře totiž vědí, jak s ženami zacházet a co přesně chtějí slyšet. Dotyčná sice většinou tuší, že to samé co jí říkají v drobných obměnách každé, ale stejně se to tak hezky poslouchá, že.
K tomu všemu je nutné připočíst ještě takové to "NĚCO", co se těžko popisuje a "Bad-Boye" máme světě.

Většina dotazovaných se zároveň shodla na tom, že v podstatě chtějí, aby jejich partner byl ke svému okolí ostrý a nekompromisní, ale k nim samým hotový světec.

Když ten popis po sobě tak čtu, říkám si - zaslouží si vůbec někdo takový být nazýván zloduchem jen proto, že je zdravě sobecký a drzý? Samozřejmě, že ne.
Grázlík si své označení vysloužil zřejmě až z toho důvodu, že si moc dobře uvědomuje, jak na ženy působí a patřičně toho také využívá (přeberte si to, jak chcete :-) ).
Další smutnou pravdou je však daleko závažnější fakt, a to že tento dominantní typ muže v mnohých případech nejde pro ránu daleko ani co se týče své partnerky a někdy mívají vyšší tendenci sklouzávat k nejrůznějším závislostem.
Je to sice extrémní příklad, ale ňoumu, který svou bývalou partnerku pomáhá přestěhovat k muži, kvůli kterému jej opustila, holt asi těžko uvidíme udělit své polovičce políček, takže toto stigma holt zůstává na těch grázlících.

Někdo by se mohl zeptat: proč vlastně ženy s někým takovým chtějí být? Je vědecky dokázáno, že ženy jsou (nejen) v průběhu ovulace přitahovány těmi silnými alfa samci, kteří jsou zárukou kvalitního potomstva, zatímco poté hledají tzv. "starače", tedy muže ne tak "alfa", ale za to spolehlivého a schopného ji a dítě zajistit.
Samozřejmě se jedná spíše o kvaziargument, lidé se neřídí svými pudy, nýbrž především rozumem a spousta žen ani děti nechce. Podávat toto za argument by bylo stejně stupidní, jako obhajovat mužskou nevěru evoluční daností.

A jaké ženy jsou vlastně vůči "bad-Boyům" nejnáchylnější?

Přirozeně submisivní ženy - jak tvrdí Schopenhauer ve své Metafyzice lásky - každého přitahuje to, co jemu samému chybí a tak nejženštější žena hledá nejmužnějšího muže (a naopak).

Ženy odkojené na harlekýnkách, ve kterých hrdina výše zmíněného charakteru vystupuje a pod tvrdou slupkou vždy skrývá citlivé a milující jádro, které si tento typ ženy dali jako osobní výzvu odhalit.

Ženy se spasitelským komplexem, které ve jménu "kvůli mě se změní" jsou schopné vytrpět všechno možné.


Ráda bych ještě jednou zdůraznila, že bych byla velice nerada, aby byl předchozí text pochopen nějak špatně - rozhodně si nemyslím, že na tom být hodný je cokoliv špatného, právě naopak.
A ani se nedomnívám, že vlastnosti charakterizujícího "Bad-Boye" každý muž využívá způsobem, který z něj toho "Bad-Boye" činí.
Takže až příště uslyšíte hořekování ve stylu: "jak mě mohla opustit kvůli tomu darebákovi?! vždyť jsem na ní byl tak hodnej!" prve zjistěte, zda dotyčný také nebyl tak trochu nerozhodný, podřízený a odevzdaný ňouma s nízkým sebevědomím.

Na konec ještě dodám, že není potřeba ze sebe za každou cenu dělat něco, co nejsem - působí to více než cokoliv jiného spíše trapně a nepřirozeně.

Jak jsem již psala - být hodný není nic špatného, špatné je jenom dělat ze sebe blbce.

čtvrtek 1. ledna 2015

Nenechte se okrádat a naučte se nakupovat na e-bay!

To, že české e-shopy občas tak trochu okrádají své zákazníky a berou si až moc blízko k srdci zlaté pravidlo byznysu "levně nakoupit a draze prodat" je celkem známý fakt a vždy jsem to brala jako záležitost rozhodnutí každého spotřebitele, zda si danou věc koupí, či nikoliv.
A to až do jednoho osudového setkání s jedním nejmenovaným českým e-shopem (nejmenovaným proto, že negativní reklama je taky reklama), zaměřujícího se na dámskou retro módu, který mě doslova donutil k napsání tohoto článku.



Na onen e-shop jsem narazila, když jsem hledala ilustrační fotky pro chystaný článek o plesových šatech ve stylu 40. let.
Což o to, nabízené šaty byly opravdu krásné a luxusní, ale nesmírně drahé. 
Mezitím, co jsem vzdychala nad tou nádherou, kterou v dohledné době nebudu moci mít, pustila jsem se do bližšího ohledání e-shopu doufaje, že se přeci jenom najde něco, co si budu moci dovolit, aniž bych pak několik let žila o chlebu a vodě.

A v následující chvíli mě bez přehánění téměř trefil šlak: paní za celých 1890,- Kč (bez poštovného) prodává úplně stejné plavky, které jsem na e-bay viděla v přepočtu za 214,- Kč (včetně poštovného) a ani jí není hloupé plavky inzerovat se stejnými ilustračními fotografiemi jako prodejce na e-bay a to včetně asijské modelky, které jako jedinou vlastní invenci pro jistotu ořízla obličej.


Kdyby paní plavky prodávala za 800,- Kč, řeknu si OK, sice zlodějina jako blázen, ale chápu, že někdo nechce/neumí nakupovat na zahraničních e-shopech a raději si připlatí, koupí danou věc z českého internetového obchodu, kde má relativní jistotu, že zboží přijde v pořádku a za mnohem kratší dobu.
Tohle je ale vydřidušství takového rázu, až to zvedá ze židle i takového flegmatika, jako jsem já. 






Nedalo mi to a vzhledem k tomu, že se paní ani neobtěžovala nabízené šaty přefotit na vlastních modelkách, vcelku rychle jsem našla i další stránky, odkud paní nabízené šaty objednává. Jedná se především o http://www.edressit.com/ , kde totožné šaty naleznete i o více než polovinu levněji než v jejím e-shopu. 


Nakonec bych ráda dodala, že tento článek si neklade za cíl jakkoliv moralizovat a ne, ani nemám pocit, že jsem objevila Ameriku. Samozřejmě vím, že i kdyby tam ony plavky prodávala za dva miliony, je to její e-shop a tudíž i čistě její věc, jaké ceny nasadí a zbytek už je na zákazníkovi.
Pouze bych touto cestou ráda rozšířila povědomí široké veřejnosti o tom, že spousta českých e-shopů prodává několikanásobně dráž věci z e-bay a proto skutečně není od věci naučit se tam nakupovat.
Já osobně si už například od jisté doby z českého e-shopu nekoupím nic, dokud se nepřesvědčím, že to na e-bay neseženu levněji.

Apeluji tedy na Váš zdravý rozum - nenechte se okrádat a naučte se nakupovat na e-bay! Opravdu to není nic složitého a článků popisujících krok za krokem jak na to je na internetu celá řada.

                                                                             *** 

 No řekněte, není "nenechám se dál okrádat!" smysluplné novoroční předsevzetí? :-)

středa 31. prosince 2014

Klišoidní bilanc uplynulého roku

Tak, je to tu, poslední článek letošního roku. Čas shrnovat a hodnotit.

Jaký tedy byl můj rok 2014?

Zcela jistě plný nových zážitků, vědomostí a zkušeností. Posunula jsem se o hodně dál a to ve všech směrech.
Spoustu věcí jsem si přiznala, smířila se se svou povahou a naučila se jí brát jako přednost, získala nové sebevědomí a ztratila snad jen nesmyslný strach z života v cizině.

Vyprofilovala jsem se i profesně - vyzkoušela jsem si v praxi to, o čem jsem si myslela, že by mě bavilo, abych zjistila, že mi to vlastně vůbec nic nedává a naopak se čím dál tím víc blížím k poznání toho, co bych jednou skutečně chtěla dělat.

I přesto, že hodnotím rok 2014 jako více než úspěšný, při pročítání seznamu cílů pro rok 2014 jsem s hrůzou zjistila, že se mi podařilo splnit pouze 13 a čtvrt bodu z 50 určených, což není úplně nejlepší bilance.
Omlouvá mě snad jen to, že body, které se mi nepodařilo splnit, se mi nepodařilo splnit ze zcela objektivních důvodů a tudíž je přesouvám do roku 2015. Zbytek jsem po zralé úvaze kvůli jejich nereálnosti, kterou jsem si ve chvíli, kdy jsem je tehdy sepisovala, plně neuvědomovala, smazala úplně.

I tak byl ale rok 2014 rokem velkých "poprvé":

  • Poprvé jsem letěla letadlem a poprvé se plavila na trajektu
  • Téměř 6 měsíců z celého roku 2014, přesně tedy 23 týdnů jsem strávila v zahraničí (6 týdnů Skotsko, 17 týdnů Lotyšsko)
  • Navštívila jsem 6 nových zemí (Německo, Skotsko, Lotyšsko, Finsko, Švédsko, Estonsko)
  • Založila jsem si tenhle blog a nastartovala jeden velký projekt (více zde)
  • Začala jsem se učit rusky





A jaký bych chtěla aby byl rok 2015?

Nastává rok velkých změn. Cítím to do morku kostí a realizuji změny, stále více radikální. Ta nutnost mě prodchla a nutila nejdřív po malých krůčcích a potom po velkých krocích jít stále zpříma kupředu. Nutnost přestat se zabedněně schovávat pod kamenem a zuby nehty se ho držet jen proto, že jsem k něčemu přivykla.

Když jsem si vytyčovala cíle pro rok 2015, dostala jsem se nakonec na hezké číslo 75.

Nehodlám zde vypisovat všechny, tak alespoň několik ilustračních:

  • každý týden přidám alespoň jeden článek na oba blogy (tj. 2 články týdně)
  • nechám si konečně po letech tlachání a plánování udělat alespoň jedno, byť malé tetování
  • dopíšu román, na kterém pracuji už skoro dva roky (shame on me!)
  • budu se snažit chodit spát před půlnocí (o tomhle bodu dopředu vím, že ho nedodržím :-D)
  • navštívím alespoň 3 země, kde jsem ještě nebyla
  • vyjedu opět na nějakou stáž do zahraničí
  • upeču dort (už si říkám asi 2 roky, že nějaký upeču a nikdy jsem se k tomu nedostala... opět - shame on me! )
  • udělám si certifikát z kurzu první pomoci
  • proberu všechny skříně a vyhodím/prodám/daruji veškeré přebytečné věci
  • naučím se šít na stroji a ušiju (alespoň) krásný vintage povlak na polštářek
  • budu bezpečně odebírat USB :-D


Inu, tak snad mi půjde plnění seznamu lépe než v uplynulém roce!



                                                                               ***
Co říct závěrem? Snad jen -  přežijte rok 2015 ve zdraví a pokud chcete létat, neptejte se slepic, zda to dokážete!