Kterak jsem jela do Rumbuly

Díky jednomu školnímu projektu, ve kterém jsem si jako zkoumané téma zvolila právě lotyšské židy, jsem zjistila, že moje kolej se nachází v podstatě uprostřed bývalého židovského ghetta, z jehož původních obyvatel válku nepřežil téměř nikdo.
Dnes už tu však jako němí svědci stojí pouze neobydlené dřevěné domy se zatlučenými okny, jejichž zdi by zcela jistě mohli leccos vypravovat.
O nešťastných osudech rižských židů a tragédii, z jejíhož líčení i po tolika letech běhá mráz po zádech...

V rámci projektu jsem se také blíže dozvěděla o místě zvaném Rumbula, nacházejícím se asi 13 kilometrů od Rigy, kde během dvou dnů (konkrétně 30. listopadu a 8. prosince 1941) proběhl masakr 25 tisíc lotyšských a německých židů. Jednalo se o jeden z největších masakrů 2. světové války, až do akcí vyhlazovacích táborů.
Lidé zde byli jednotkami Einsatzgruppe A a za vydatné pomoci místního tzv. Arájsova komanda stříleni do týla a zasypáváni do hromadných hrobů v obrovských jámách.  

O samotném masakru se však nechci příliš rozepisovat, za prvé bych tím tento článek nafoukla do vesmírných rozměrů a za druhé bych nepsala nic moc jiného, než co se lze dočíst na wikipedii.

Na výlet do Rumbuly jsem se vydala sama autobusem.
Když po necelé půl hodině jízdy sterilní ženský hlas konečně oznámil, že příští zastávka bude Rumbula, dychtivě jsem se hotovila ke dveřím. Návštěvy míst spjatých s mým vášnivým koníčkem - 2. světovou válkou - to je něco pro mě.
Ve chvíli, kdy jsem vystoupila kdesi uprostřed ničeho mě napadlo, že jsem se měla nejdříve podívat do mapy, kudy se k památníku vlastně jde.
Tak nic, pojedu zpátky, řekla jsem si po chvilce zmatkování a přeběhla na druhou stranu dálnice, na které se rýsovala zastávka pro opačný směr.
K mému štěstí jsem si však téměř ihned ve sněhu všimla jakési úzké pěšinky vinoucí se směrem k lesu a můj šestý smysl mi radil jít po ní.
Vzhledem k tomu, že do příjezdu autobusu, který by mě vzal zpět do civilizace, zbývala ještě hodina, rozhodla jsem se to zkusit - co se přece může stát, nanejvýš mě v lese někdo okrade, znásilní a rituálně zabije (ne nutně v tomto pořadí). 
To, že jsem po cestě několikrát uklouzla a téměř upadla, při čemž jednou mi dokonce telefon zahučel do sněhu a pak jsem ho sušila v čepici, ani psát nebudu.
Nicméně pěšinka a ani můj šestý smysl (jako už ostatně po tolikáté) nezklamali!
Po chvíli už jsem spatřila černé desky s nápisy v několika jazycích stručně spravující příchozí o tom, že místo, na kterém se právě nacházejí, je věnováno 25 tisícům obětí zrůdného nacistického režimu.

Místo pokryté vrstvou sněhu působilo velmi klidně, téměř až nevinně. Kromě památníku nenasvědčovalo nic tomu, že zdejší půda je doslova nasáklá krví desítek tisíc nevinných obětí - mužů, žen a dětí...

Široko daleko kromě mě nikdo nebyl. Atmosféra byla natolik silná, že jsem si (řeklo by se až bezmyšlenkovitě) začala tichounce zpívat jeden žalm v hebrejštině, který jsme se kdysi učili.

Po chvilce rozjímání jsem vše pečlivě zdokumentovala a vydala se zpět na zástavku.

Po cestě zpátky jsem zároveň nedaleko objevila tuto zvláštní díru v zemi (nějaký pozůstatek bunkru/zákopu či co?!):

Záhadná díra v zemi

Výlet hodnotím velice úspěšně a doufám, že co nejdříve budu mít možnost prohlédnout si památník v Osvětimi.