Být či nebýt...vegetariánem?

Jsem velice svobodomyslný člověk a domnívám se, že každý má právo nakládat se svým životem tak, jak uzná za vhodné až do té míry, kdy tím přímo neohrožuje ostatní. Tudíž i vegetariány, vegany a jiné vyznavače nejrůznějších alternativních způsobů stravování v zásadě podporuji.
Přiznám se, že během mého pobytu v cizině jsem byla líná maso kupovat a vařit, takže se stal takový tak trochu "demo" vegetarián i ze mě. Co víc, s podivem jsem zjistila, že mi maso v podstatě vůbec nechybí a dost možná se cítím lépe i co se zdraví týče. Na druhou stranu nutno podotknout, že počítám s tím, že jakmile přijedu domů, bude na mě čekat hromada řízků a kachna se zelím ;-) Ale to odbočuji. 

Líbí se mi i nejrůznější "vege" akce na principu "food sharing", které si kladou za cíl široké veřejnosti ukázat, že i bez masa se dá vařit zdravě a chutně (a dost možná i levněji) a že lze maso plnohodnotně nahradit i jinak.
Co ovšem naopak zcela nepodporuji je, když se kdokoliv snaží ostatním násilně vnucovat své přesvědčení. Poslední dobou si totiž všímám určitých pasivně agresivních praktik ze strany některých vegetariánů/veganů.
Začíná to obrázky na facebooku, které se snaží v "masoužroutech" vyvolat pocity viny ("vaše žaludky jsou hroby!" nebo "kvůli tvému guláši muselo zemřít zvíře!") a končí eventy jako je tento:

Nevím, co se při sledování videa honilo hlavou vám, ale mně osobně především to, že bych se tam nejraději postavila s pořádným řízkem a začala ho provokativně jíst.
Chápu, že záměrem pořadatelů bylo šokujícím způsobem přimět lidi k přehodnocení svých postojů a poukázat na (mírně řečeno) znepokojivé zacházení se zvířaty a že poklidné "food sharing" by asi zdaleka nemělo takový efekt.
Asi jsem naivní, ale považuji za samozřejmost, že každému normálně uvažujícímu člověku vadí, pokud zvířata trpí. Ovšem nemyslím si, že tohle byla ta správná cesta, jak lidi vyburcovat.

Tímto happeningem totiž vegetariáni/vegani ze všeho nejvíc uškodili sami sobě. Jediné, čeho tím dle mého názoru dosáhli by se dalo jednoduše shrnout asi takto:

"Jo, vegetariáni, to jsou ti magoři, co se váleli nahatí na náměstí po zemi a napichovali se na háky?" řekne si průměrný Čech při příští zmínce o vegetariánech a naloží si na talíř další porci uzeného.

Pokud už se vegetariáni/vegani přestanou ohánět tím, že kvůli obědům masožroutů museli drasticky zemřít zvířata, najedou na argument, že jíst maso není pro člověka přirozené (což dokazují tím, že pro to homo sapiens nemá vyvinutý chrup). Poté se rozjede hádka, kdy masožrouti, kteří ještě nepochopili, že pro tuto sortu vegetariánů je jejich zdraví až na druhém místě za "protože chudáci zvířátka", stojí za tím, že lidské tělo potřebuje živiny, které lze získat jedině z masa, s čímž vegetariáni pochopitelně z výše uvedeného důvodu nesouhlasí.

Dle mého názoru je pravda tak někde uprostřed. Jedna věc je jíst každý den tlusté vepřové, uzeniny a párky a druhá věc je dát si párkrát do týdne kuřecí nebo rybu,... Jistě mi dáte za pravdu, že než být ten první případ, to je skutečně lepší být vegetariánem.
Ale ani v druhém případě to člověk moc nevyhraje, jelikož je známo, že v kuřecím mase ze supermarketů je značné množství hormonů a antibiotik, v rybách jakbysmet.

No a zelenina a ovoce? Ani zde se neobejdeme bez postřiků a chemie (minimálně na té ze supermarketů) a celkově vzato z potravin obecně už nelze získat tolik živin jako například před 100 lety, protože půda je již "vyčerpána" tou neustále se zvyšující nutností produkce, jelikož lidí je hodně a všichni chtějí, světě div se, jíst.

Tento obrázek má ale něco do sebe...

Ve sporu masožrouti vs. vegetariáni/vegani nedávám za pravdu na 100% ani jedné straně. Samozřejmě, že jsem rozhodně pro, aby se podmínky chovu a porážení zvířat zlepšili pokud možno co nejvíce, ale připadá mi nesmyslné snažit se výhružným máváním pórkem konvertovat zaryté masožrouty na rostlinnou stravu. Oni maso jedí, protože jim chutná a silně pochybuji, že je přesvědčí fotky a videa z jatek, stejně tak jako kuřáka nepřimějí fotky rakoviny plic přestat kouřit.
Maximálně si řeknou, že je to hrůza a pak na to zapomenou. K rozhodnutí nejíst maso musí člověk dospět především sám.

Sečteno a podtrženo, nemyslím si, že ani jeden ze způsobů stravování by byl pro tělo defaultně škodlivý, pokud víme, co jíme - tedy nejlépe nakupujeme u soukromníků (relativně drahé) nebo si sami vypěstujeme (časově náročné a v případě sídlišť neproveditelné). Druhou otázkou je samozřejmě etická stránka věci, ale tu si dávám za úkol rozebrat více v některém z dalších článků.

                                                                              ***
                Co si o tom myslíte vy? Je správné z etického i zdravotního hlediska jíst maso?

Existuje vůbec racionální důvod mít děti?

Položili jste si někdy otázku, proč lidé chtějí mít děti? Je to automatická součást života, nad kterou není potřeba příliš přemýšlet?

Uvažovali jste někdy, zda existuje skutečně racionální důvod mít dítě? Když jsem googlila heslo "důvody proč mít děti" padali zejména na ženských stránkách odůvodnění ve stylu "je to roztomiloučké".

Racionálních důvodů proč je nemít je spousta, zatímco ať přemýšlím jak přemýšlím, rozumem podložených důvodů proč je mít a které relativizujícími argumenty nelze okamžitě vyvrátit je poskrovnu.

Bohužel se domnívám, že většina lidí bere to mít potomka jako předem danou součást života a zároveň jako vyvrcholení partnerského vztahu.
Málokdo přemýšlí nad tím, že by svůj život mohl prožít i jinak, než v rovnici vystudovat školu - najít si práci - oženit se - mít dítě - zemřít.

Proč myslíte, že od revoluce tolik klesla porodnost? Je to jen tím, že stát přestal tolik podporovat rodiny s dětmi? Možná, ale já ten důvod však vidím hlavně v tom, že po pádu železné opony život začal naskýtat spoustu jiných (lepších?!) možností, než jsou děti.

Absolutně nechci nijak dehonestovat lidi, kteří děti mají, jsou se svým životem spokojení, sledovat to, jak děti rostou je pro ně krásnější než západ slunce kdesi na druhém konci světa a jejich výchova je naplňuje pýchou. Pokud se lidé realizují skrze výchovu dětí, prosím.
Nerozumím jenom těm, kteří mají potřebu tento způsob života neustále vnucovat i ostatním. Dle mého názoru toto jednání nejlépe vyjadřuje anglické úsloví: "misery loves company", které pochopí i ti angličtinou méně vládnoucí.

Lidé, kteří děti mají či je chtějí, často těm co je nemají a nechtějí říkají, že jsou sobci. Proč? Vůči komu mají být vlastně sobečtí? Vůči těm dětem, které ani nevědí o tom, že se nenarodí? A co je vlastně špatného na tom být sobec?

Pojďme tedy rozebrat několik nejčastějších důvodů, kvůli kterým lidé mají děti:

Aby tady po mně něco zůstalo, až zemřu. Proč má tolik lidí potřebu tady po sobě něco nechávat? Neměli bychom se spíše snažit nechat na planetě co nejmenší "foot print"? A pokud už tady chceme něco nechat, opravdu to musí být dítě? Nemůže to být vědecký objev, myšlenka, kniha, cokoliv?

Aby měl kdo zdědit můj majetek. Ano, to by se ještě za relativně racionální důvod považovat mohlo. Ale skutečně není na světě nikdo, krom dětí, komu byste mohli majetek odkázat? Sourozenec,  partner, dobrý přítel? Nebo co takhle těsně před smrtí majetek rozprodat a naposledy si pořádně užít či ho věnovat nějaké smysluplné nadaci? :)

Aby se o mně měl kdo postarat, až budu starý/á. No, k tomu není moc co dodat. Především doufám, že člověk, který má děti z tohoto důvodu neargumentuje vůči dobrovolně bezdětným tím, že jsou sobečtí. A propo, kde berete tu jistotu, že se o vás vaše děti ve stáří postarají? Třeba budou mít dost práce aby uživili sami sebe, rozhádáte se a nebo se taky třeba přestěhují na druhý konec světa.

Abych neumíral sám. Ano, domovy důchodců jsou plné pouze bezdětných lidí ;) Ve skutečnosti tam jsou lidé, kteří děti mají a které za nimi jezdí jenom když rodiče mají dostat důchod. Že je to výchovou? Ale kdeže, potom tedy své děti vychovávalo špatně opravdu hodně lidí.
A mimochodem je to vina především sociálního státu, pokud už chceme jít do důsledků.

Abych o něco nepřišel/a. Dvousečný argument. Úplně stejný argument může použít i bezdětný člověk, který se místo dětí rozhodne cestovat, tvořit, budovat kariéru nebo cokoliv jiného - také právě proto, aby o něco nepřišel.

Abych rozšířil/a svoje geny. To mně vede k otázce: kde se v lidech bere to sebevědomí, že právě jejich gen je tak úžasný a výjimečný, že si zaslouží být zachován?

Aby mě měl někdo rád. Ano, dítě vás bude bezmezně milovat tak prvních 6 let, pak už je to dost diskutabilní.

Aby se mnou zůstal manžel. Dítě je pro každý vztah zkouška a zátěž, tudíž vynucovat si něčí přítomnost tím, že s ním počnu dítě, není zrovna nejlepší nápad. A opět jsme u toho sobectví.

Prostě je chci. To je jediný důvod, vůči kterému nelze cokoliv namítnout. Nicméně stejně tak nelze nic namítnout proti argumentu "prostě je nechci".


                                                                             
                                                                                   ***

Pokud Vás nějaký skutečně racionální důvod napadá, napište mi ho prosím do komentářů. Moc ráda se poučím.