Erasmus aneb na semestr v Lotyšsku

Bohužel jsem nedodržela své předsevzetí a to napsat každý týden alespoň jeden článek na oba blogy - na vině byla ta hromada zařizování, papírování a obíhání, které jsem po svém velkolepém návratu marnotratné dcery do vlasti musela absolvovat. Teď už mám ale snad vše vyřízené a články se zase začnou sypat :)

Zatímco v jednom z předchozích článků jsem se zaměřila především na Rigu jako takovou, v dnešním článku bych chtěla rozebrat, jaké to vlastně bylo být studentem University of Latvia.

Na začátku toho všeho se volbě mé cílové destinace moje okolí dost divilo - prý proč jsem se nejela "erasmovat" raději do Itálie nebo do Portugalska, jež byli také v nabídce. 

Já jsem ale holt spíš dcera severu a na Lotyšsku mě lákala jak geografická blízkost k mému vysněnému Finsku, tak i celkem zajímavá historie země a jejích obyvatel během 2. světové války (druhá světová je vedle cestování můj největší koníček).
A v neposlední řadě - extrovertní jižanské povahy nejsou nic pro mě - objímání je přece milostná předehra a ne pozdrav!!! :-D 

V Lotyšsku jsem strávila celkem 5 měsíců jako studentka místní University of Latvia v Rize díky programu Erasmus+, který zajišťuje Evropská unie a umožňuje studentům vysokých škol v členských zemích vyrazit studovat jeden nebo dva semestry na partnerské univerzitě v zahraničí.

University of Latvia je škola hezká a moderně vybavená. Způsob výuky byl trochu odlišný než na mojí domovské univerzitě - mnohem větší důraz se tu kladl na studentův vlastní výzkum mimo školu a samostatnou práci během celého semestru. Zároveň jsem velice ocenila možnost dodatečně zaregistrovat nebo naopak odregistrovat nějaké předměty až po několika absolvovaných hodinách - posluchač tak měl čas zjistit, jak mu daný kurz vyhovuje do rozvrhu a zda pro něj bude obsahově užitečný. Taková možnost na mé vysílající instituci bohužel není.

Závěrečné zkoušky se na partnerské univerzitě daly zvládnout celkem lehce, učitelé většinou zahraničním studentům jdou dost vstříc :)

Fakulta, kterou jsem navštěvovala.

Ze všeho nejtěžší bylo zvyknout si na tu šílenou tmu - jakmile se o slovo přihlásila zima, slunce vycházelo zhruba o půl desáté dopoledne a ve čtyři hodiny už opět zapadalo, tudíž jsem někdy prospala i 14 hodin denně (bohužel to není vtip, nýbrž smutný fakt :D ).

Bydlela jsem na koleji, což byla taky zajímavá zkušenost (na Rusy naprosto odsouzeníhodným způsobem plýtvající vodou a vyhazující použitý toaletní papír do koše nezapomenu do smrti smrťoucí! :-D), ale člověk se alespoň obrní.
Takzvaný post-erasmus syndrom se mě také nijak moc výrazně netýkal. Nezažila jsem takový ten pocit, který všichni popisovali, že po návratu z Erasmu se budu cítit, jako by mi vzali nejoblíbenější hračku... upřímně řečeno jsem byla po těch 5 měsících celkem ráda, že už jsem doma :)

Sice mám občas tendenci něco tady srovnávat s tím, jak se to chodilo v Lotyšsku, ale nic výrazného.
Pravdou ale je, že jsem zpátky rozhodně přijela jiná, než když jsem odjížděla. Připadám si taková.... vyzrálejší :-D

Kromě zlepšení angličtiny se člověk zároveň naučí lépe vycházet s ostatními národnostmi (necpat například na potkání každému Němci, že se velice zajímáte o druhou světovou), osamostatní se, začne si více vážit své vlastní země a kultury, nahlédnete pod pokličku i ostatním národům a uvědomí si, jak moc pro něj znamená domov.
Musím ale přiznat, že po návratu jsem měla tendenci všechno u sebe v pokoji přestavět, změnit nebo vyhodit, což se mi z velké části podařilo.

Náš stůl na Euro-Dinner a pravá, nefalšovaná česká bašta :-D

S uznáním předmětů, které jsem dovezla z Erasmu na mé domovské univerzitě také nebyl nejmenší problém, všichni měli k mé půlroční indispozici pochopení a stálo mě opravdu hodně přemáhání, abych kouzelné "já jsem byla na Erasmu" nezačala používat jako univerzální omluvu téměř všude a pro všechno.

Díky Erasmu se sice trochu přerušilo (i když, přerušilo nebude to správné slovo... já v podstatě ani nezačala! :-D ) psaní mé bakalářky a z vlastní vůle budu nejspíš o rok prodlužovat (chci vyrazit ještě někam na stáž - dělám si zálusk na celkem zajímavou pozici v Evropském parlamentu Bruselu, tak budu doufat :-D ).

Sečteno a podtrženo, Erasmus byl skvělá zkušenost, neměnila bych, ale jsem ráda, že už jsem doma :-D


Doma holt chutná nejlíp, čeština je nejkrásnější jazyk na světě*, slunce víc svítí a i ta tráva je tady nějak zelenější :-)
*kdybych zas někdy tvrdila, že nejkrásnější jazyk je němčina, tak kecám ;-) :-D 

Kterak jsem jela do Rumbuly

Díky jednomu školnímu projektu, ve kterém jsem si jako zkoumané téma zvolila právě lotyšské židy, jsem zjistila, že moje kolej se nachází v podstatě uprostřed bývalého židovského ghetta, z jehož původních obyvatel válku nepřežil téměř nikdo.
Dnes už tu však jako němí svědci stojí pouze neobydlené dřevěné domy se zatlučenými okny, jejichž zdi by zcela jistě mohli leccos vypravovat.
O nešťastných osudech rižských židů a tragédii, z jejíhož líčení i po tolika letech běhá mráz po zádech...

V rámci projektu jsem se také blíže dozvěděla o místě zvaném Rumbula, nacházejícím se asi 13 kilometrů od Rigy, kde během dvou dnů (konkrétně 30. listopadu a 8. prosince 1941) proběhl masakr 25 tisíc lotyšských a německých židů. Jednalo se o jeden z největších masakrů 2. světové války, až do akcí vyhlazovacích táborů.
Lidé zde byli jednotkami Einsatzgruppe A a za vydatné pomoci místního tzv. Arájsova komanda stříleni do týla a zasypáváni do hromadných hrobů v obrovských jámách.  

O samotném masakru se však nechci příliš rozepisovat, za prvé bych tím tento článek nafoukla do vesmírných rozměrů a za druhé bych nepsala nic moc jiného, než co se lze dočíst na wikipedii.

Na výlet do Rumbuly jsem se vydala sama autobusem.
Když po necelé půl hodině jízdy sterilní ženský hlas konečně oznámil, že příští zastávka bude Rumbula, dychtivě jsem se hotovila ke dveřím. Návštěvy míst spjatých s mým vášnivým koníčkem - 2. světovou válkou - to je něco pro mě.
Ve chvíli, kdy jsem vystoupila kdesi uprostřed ničeho mě napadlo, že jsem se měla nejdříve podívat do mapy, kudy se k památníku vlastně jde.
Tak nic, pojedu zpátky, řekla jsem si po chvilce zmatkování a přeběhla na druhou stranu dálnice, na které se rýsovala zastávka pro opačný směr.
K mému štěstí jsem si však téměř ihned ve sněhu všimla jakési úzké pěšinky vinoucí se směrem k lesu a můj šestý smysl mi radil jít po ní.
Vzhledem k tomu, že do příjezdu autobusu, který by mě vzal zpět do civilizace, zbývala ještě hodina, rozhodla jsem se to zkusit - co se přece může stát, nanejvýš mě v lese někdo okrade, znásilní a rituálně zabije (ne nutně v tomto pořadí). 
To, že jsem po cestě několikrát uklouzla a téměř upadla, při čemž jednou mi dokonce telefon zahučel do sněhu a pak jsem ho sušila v čepici, ani psát nebudu.
Nicméně pěšinka a ani můj šestý smysl (jako už ostatně po tolikáté) nezklamali!
Po chvíli už jsem spatřila černé desky s nápisy v několika jazycích stručně spravující příchozí o tom, že místo, na kterém se právě nacházejí, je věnováno 25 tisícům obětí zrůdného nacistického režimu.

Místo pokryté vrstvou sněhu působilo velmi klidně, téměř až nevinně. Kromě památníku nenasvědčovalo nic tomu, že zdejší půda je doslova nasáklá krví desítek tisíc nevinných obětí - mužů, žen a dětí...

Široko daleko kromě mě nikdo nebyl. Atmosféra byla natolik silná, že jsem si (řeklo by se až bezmyšlenkovitě) začala tichounce zpívat jeden žalm v hebrejštině, který jsme se kdysi učili.

Po chvilce rozjímání jsem vše pečlivě zdokumentovala a vydala se zpět na zástavku.

Po cestě zpátky jsem zároveň nedaleko objevila tuto zvláštní díru v zemi (nějaký pozůstatek bunkru/zákopu či co?!):

Záhadná díra v zemi

Výlet hodnotím velice úspěšně a doufám, že co nejdříve budu mít možnost prohlédnout si památník v Osvětimi.

                                                                           

Orlí hnízdo, Obersalzberg a Berchtesgarden

Co bych to byla za blázna do historie druhé světové války a fanouška tzv. "temné turistiky", kdybych nevyrazila na legendární Orlí hnízdo!

Na Orlím hnízdě jsem byla sice už letos v červnu, nicméně v té době jsem si ještě nevedla tento blog, tudíž zaznamenávám do cestovního deníku až nyní.

Každý asi ví, že Orlí hnízdo dostal Adolf Hitler v roce 1937 jako dárek k 50. narozeninám od svého osobního tajemníka Martina Bormanna. Sám však Orlí hnízdo navštívil pouze tak 10x, jelikož trpěl závratěmi.
Jeho milenka Eva Braunová tam však trávila mnoho času.

Z domu jsme vyrazili krátce po půlnoci a okolo osmé ráno jsme již byli v Obersalzbergu.
Obersalzberg, to byla kdysi děsně tvrďácká vesnice v německých Alpách. Z původní velkoleposti už tam dnes však zůstalo po mohutném spojeneckém bombardování pouze dokumentační centrum se zbytkem krytu pro nacistické špičky. V dokumentačním centru je možno vidět nejrůznější materiály a předměty související s diktaturou NSDAP a rovněž navštívit pozůstatky krytu.
Studenti mají vstup zdarma!

V Obersalzbergu jsme se nalodili na speciálně upravené autobusy, které nás vyvezly až těsně pod Orlí hnízdo. Poté jsme šli dlouhým tunelem k pozlacenému výtahu, kterým jsme se dostali přímo do vnitřku Orlího hnízda, které se nachází 1834 metrů nad mořem.

Američané po válce uvažovali, že by Orlí hnízdo vyhodili do povětří, jelikož nikdo neměl zájem uchovávat jakoukoliv vzpomínku na osobu Adolfa Hitlera. Nicméně to byla (a stále je) tak technicky a architektonicky významná památka, že jim přišlo škoda ji ničit.
Dnes je z Orlího hnízda především restaurace a turistům jsou přístupné pouze některé prostory.

Při návštěvě Orlího hnízda vás také příjemně překvapí kosi, naprosto zvyklí na lidi, kteří se klidně nechají krmit z ruky. Tímto zdravím svého opeřeného přítele Fritze!

Poté už jsme se ale přesunuli do nedalekého Berchtesgardenu, kde jsme navštívili místní solný důl. Ihned po zaplacení vstupného jsme obdrželi jakési černé overaly a začali nás rvát do vlaku turistického vláčku, na což jsem v domnění své vlastní nesmírné vtipnosti reagovala povzdechem "Oni se vážně nikdy nezmění....!"

Nicméně prohlídka solného dolu byl skutečně úžasný zážitek. Brzy jsme pochopili, proč jsme oblečeni v montérkách - kvůli skluzavkám! I plavba po zatopené části dolu a světelná show byli opravdu velkolepé.
Prohlídka je v češtině!

Pak následovaly ještě dvě kola výborné podalpské zmrzky a jelo se domů.

Bohužel v den naší návštěvy byla na Orlím hnízdě šílená mlha, navíc se mi ještě ke všemu po cestě sám od sebe v tašce zapnul foťák a vybil se, tudíž jsem byla nucena fotit rychlovarnou konvicí (ne, určitě to není tím, že neumím fotit! -_- :-D )

                                                           Bavorsko je ale i tak prostě nejlepší!

RIGA

Dneškem už jsou to přesně na den 3 měsíce, co jsem v Rize a přibližně další 2 měsíce pobytu mám ještě před sebou. Šílené, jak neuvěřitelně rychle to utíká.

Nicméně tři měsíce jsou dle mého názoru celkem dlouhá doba k vytvoření relativně objektivního názoru na danou destinaci, tudíž jsem se rozhodla sepsat pár mých postřehů ze života v Lotyšsku. 

Riga je největší město Pobaltí. Jméno město (moře, kuře, stavení - ha-ha) pravděpodobně získalo zkomolením slova "ringa", což znamená "smyčka" či "oblouk" a zřejmě odkazuje na četná ramena a velkou okrouhlou zátočinu, jež tu před svým vyústěním do moře tvoří řeka Daugava, která městem protéká.
I když Riga dle mého skromného názoru zrovna nepatří mezi metropole, která vám metaforicky ukradnou srdce, je to celkem hezké město.
Nutno však podotknout, že drtivá většina památek, které v Rize skutečně stojí za vidění, nese rukopis německých architektů a stavitelů.

Jedno se ale Lotyšům upřít nedá: jsou rozhodně mnohem vlastenečtější než my Češi. Zatímco u nás visí vlajky pouze na veřejných budovách a to většinou jen během státních svátků a všude jinde jedině v případě, že se někde hraje fotbal nebo hokej, v Lotyšsku visí národní vlajka téměř na každém druhém domě i bez jakéhokoliv vnějšího důvodu.
Během listopadu v rámci oslav nezávislosti zároveň mnoho Lotyšů připnulo na kabát stužku v národních barvách (no schválně, kolik z vás vidělo během listopadu někoho, kdo by měl na kabátě i něco jiného, než "Zeman není můj prezident"? :)).

Silné projevy vlastenectví v Lotyších zřejmě probouzí vysoká míra přistěhovalců. V Lotyšsku žije opravdu vysoké procento Rusů (prý až 40%). Někdy mám ale pocit, že to procento musí být ještě vyšší, jelikož často více než lotyštinu slyším v ulicích Rigy právě ruštinu.
Co se týče lotyštiny, Lotyši na sebe vzájemně volají "Čau!" stejně jako my a některá slova jsou totožná či při nejmenším podobná češtině.

V Rize je i "česká" hospoda zasvěcená Švejkovi. Slovo česká v uvozovkách píšu proto, že se tam sice čepuje české pivo a na zdi jsou obrazy se Švejkem, ale kuchyně, kterou vydávají za typicky českou není česká ani omylem.
Vřele však doporučuji návštěvu národní opery. Ceny lístků jsou více než příjemné (poměrně slušné místo se dá sehnat v přepočtu už za 170,- Kč). Díky tomu jsem během svého pobytu zhlédla téměř všechny Tchaikovskyho balety :-)

Za návštěvu stojí i četná muzea, ve většině z nich je vstup zdarma. Za sebe doporučuji zejména "Muzeum války", kde si lze prohlédnout historii lotyšského válečnictví od počátku 20. století až po současnost či "Muzeum okupace Lotyšska v letech 1940-1991".

Další věcí, která mě docela překvapila, bylo velké množství koček, které se bezprizorně potulují po ulicích Rigy. 

Co se týče dopravy, člověk se tady může cítit skoro jako doma - tramvaje, trolejbusy a autobusy místní městské hromadné dopravy nesou pečeť "Made in Czech Republic". 
MHD je tady velmi levná, v přepočtu 6,- Kč za lístek. Tarifní pásma v Rize nejsou nijak odlišena (za stejnou cenu tak jedete třeba jen jednu zastávku i až na druhý konec města).
"EmHáDéčkem" se dá za necelou hodinku cesty dostat i k moři.

V Lotyšsku nemají stejné obchodní řetězce jako u nás - na Tesco, Kaufland a Billu tady rovnou zapomeňte. Místo toho tu je Rimi a Maxima. Vzhledem k tomu, že velká většina značek a produktů pro mě byla ze začátku zcela neznámá, měla jsem při nákupu potravin občas trochu problémy (místo jogurtu jsem si koupila zakysanou smetanu apod.).

A všude mají výborné vážené bonbony! :-) Záliba ve věcech "na váhu" se v Lotyšsku projevuje i velkým počtem second-handů, kde se cena odvíjí od hmotnosti daného kusu oděvu (raději ani nechci myslet na to, kolik jsem tu toho super-výhodně nakoupila a hlavně jak to potom povezu domů -_- :D )
A ještě jedna věc mě v Lotyšsku zaujala: veškerá mužská jména a příjmení vždy končí na písmeno "s" (př. Kaspars Karklins, Herberts Linteres, Justins Biebers,...).
Zároveň na písmeno "s" končí i všechna podstatná jména v mužském rodě.

A teď už trochu toho vizuálního potěšení z Lotyšska :)

                                                                             ***

                         A zde naleznete článek o mém Erasmu v Lotyšsku jako takovém :-)

TALLINN

A konečně, poslední den našeho výletu jsme strávili v malebném hlavním městě Estonska - Talinnu.

Zpětně musím s lehkým uzarděním přiznat, že od Tallinnu jsem příliš neočekávala a přesto nebo možná právě proto na mě zapůsobil o to více. Ke vší úctě k mým milovaným Helsinkám a krásnému Stockholmu - ale Tallinn na mě dýchl neopakovatelnou a slovy nepopsatelnou atmosférou ze všech tří měst nejintenzivněji.

Bohužel jsme na prohlídku Talinnu neměli tolik času, kolik by bylo za jiných okolností potřeba, tudíž jsme se museli spokojit jen se zběžnou procházkou.

Talinn byl ve středověku velmi důležitým hansovním městem a v tomto období také zažil svůj největší rozkvět.

Úzké uličky, kočičí hlavy a staré domy, jejichž zdi nasáklé místní pohnutou historií by mohli leccos vyprávět - i tak by se dal popsat Tallinn.

Když roku 1940 získal nad Estonskem nadvládu Sovětský svaz, dokázal zde během jediného roku napáchat taková zvěrstva, že v roce 1941 zde byli němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé a mnoho estonců se dobrovolně přidalo do jejich řad (pozn. 20.divize SS byla estonská).

Tallinnské obchody se starožitnostmi jsou kapitola sama pro sebe - není problém narazit zde na nejeden druhoválečný artefakt :-)

V Talinnu je i řada muzeí, která bych bývala ráda navštívila, nicméně jak už jsem zmiňovala, čas hnal bohužel nemilosrdně kupředu.

V jedné z restaurací nám bylo dokonce nabízeno i medvědí maso - za 40 euro na porci jsme si však nechali zajít chuť.
Dle slov restauratiéra žije v Estonsku mnoho medvědů a jejich odstřel podléhá přísným regulacím.

                                                                               ***

Toť vše a zítra recenze knihy! 

STOCKHOLM

Druhý den našeho skandinávského výletu jsme strávili ve Stockholmu.

V sobotu večer se náš trajekt, který byl doslova jako město na moři (10 pater, bary, casina, obchody,..) odlepil od břehů Helsinek a vyplul směrem ke švédské metropoli.

O plavbě z Helsinek do Stockholmu (a zpět) kolují doslova legendy (zejména proto, že ve Finsku je částečná prohibice a alkohol je velmi drahý, Finové ho proto jezdí kupovat do duty-free zón na moře a tato cesta se mění v jednu velikou párty, tudíž je tak na palubě možno potkat mnoho poněkud společensky unavených Finů :-) ).
Na každé palubence je také napsáno, jaké množství alkoholu je možné zakoupit na jednu osobu (pro představu - 90 litrů vína, 110 litrů piva a asi 30 litrů tvrdého alkoholu).
Finové celkově jak jsem se později dozvěděla nepijí alkohol průběžně, jako spíš nárazově ve velkém množství.

V neděli ráno už naši výpravu vítal Stockholm.

I ve Stockholmu jsme využili služeb Free Tour - tentokrát nám byl průvodcem sympatický mladý Chorvat a naši skupinu provedl po severní části Stockholmu, která byla v minulosti spíše chudinskou čtvrtí, dnes se však jedná o jednu z nejluxusnějších částí města, kde se výše nájemného pohybuje v bez přehánění astronomických částkách.

Dozvěděli jsme se o honech na čarodějnice, které se zde konali v 17. století a zahráli si hru "Hipster bingo", která spočívala v tom, že ten, kdo uvidí hipstra, vykřikne bingo! Vzhledem k tomu, že "Bingo" jsme vykřikovali téměř nepřetržitě, začala jsem přemýšlet, zda jsme skutečně ve Stockholmu a ne třeba v Berlíně - Mekce hipstrů :)

Vyložil nám také švédskou zálibu (či jak jinak to nazvat) zvanou "fika" (ne, s německým slovem "ficken" to nemá nic společného ;-) ). Jedná se o pití kávy s něčím sladkým k tomu (většinou takovým skořicovým šnekem). Podobně jako se Češi umisťují v předních místech žebříčků v množství vypitého piva na hlavu, Švédi vévodí žebříčkům v pití kávy - dokonce prý i v popisech většiny zaměstnání ve Švédsku je neopomenuta hodinová pauza na "fika".

Náš průvodce nás vzal i na dětské hřiště, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že Švédsko je právem považováno za jednu z genderově nejrovnoprávnějších zemí vůbec. Rodičovská dovolená se spravedlivě dělí mezi oba rodiče půl na půl a nebylo tak tudíž velké překvapení, že na hřišti nebyla o tatínky pečující o své ratolesti nouze.
Ženy ve Švédsku zastávají i různá povolání tradičně vnímána jako spíše mužská - vyhazovačka, ochranka nebo bagristka.

Co jsem si všimla, tak lidé ve Švédsku o sebe velmi pečují - například o Švédkách je známo, že i vysypat koš vycházejí vyšňořené skoro jako na ples.

Stáli jsme i před budovou, kde vznikla střílečka Battlefield 4 nebo mnohými proklínaná i milovaná Candy Crush Saga.

Při individuální prohlídce staré části města jsme pak navštívili sídlo švédského krále, monumentální městskou radnici i starý německý kostel Sv. Gertrudy, na jehož vstupní bráně je v němčině vyvedeno  "Fürchtet Gott! Ehret den König!" (Bojte se Boha! Čest Králi!).

                                                                                 ***

Zítra poslední článek ze skandinávské trilogie - Talinn! 

HELL-SIN-KY

O tom, že se jednou podívám do Finska jsem snila téměř 10 let. I to byl jeden z faktorů, který při rozhodování "kam na Erasmus" jasně ukazoval na Lotyšsko - bylo to v Pobaltí a tudíž co by kamenem dohodil mého milovaného Finska. Doufala jsem tedy, že by se můj dlouholetý sen tak konečně mohl stát skutečností.

A stalo se! Podařilo se mi skrz jednu místní cestovní kancelář sehnat opravdu velmi výhodný zájezd na třídenní okružní plavbu - Helsinki - Stockholm - Talinn za skutečně směšnou cenu, kvůli které jsem si ve slabých chvilkách někdy i říkala, že se prostě musí jednat o podvod!

Neštěstí nejednalo a tak s radostí mohu potvrdit, že přesně před týdnem jsem se procházela ulicemi finských Helsinek :-)

Finsko - nejen vodka, metal a sobi :)

Přijeli jsme trajektem, tudíž jednou z prvních věcí, které jsem viděla po příjezdu do Helsinek byl krásný přístav plný plachetnic, některé byli prý i více než 100 let staré.

Přidat popisek

I přesto, že listopad nelze považovat za nejvhodnější období k návštěvě severní Evropy, na nás v Helsinkách čekal poměrně slunečný den (nebo jinak...prostě nepršelo :-) ).

Bohužel šest hodin, které nám v Helsinkách bylo dáno strávit byla moc krátká doba na detailnější průzkum, tudíž naše cestovatelská skupinka využila možnosti tzv. Free Tour abychom s fundovaným komentářem shlédli alespoň "to hlavní".
Koncept "Free Tour" je jednoduchý - někdo, kdo žije v daném místě provede turisty po hlavních památkách a povypráví o historii a odměnou mu je pouze vaše spropitné. Většinou se jedná o přistěhovalce z jiných zemí, kteří se do daného města přistěhovali, zamilovali si ho a začali v něm provádět ostatní návštěvníky :-)
V Helsinkách je "Free Tour" každou sobotu a neděli vždy od 12:00 před Tuomiokirkkem.

I přes to, že se o Finech říká, že jsou tišší samotáři se sklonem k alkoholismu, ve skutečnosti to jsou neuvěřitelně milí a ochotní lidé.
Po našem příjezdu do Helsinek jsme měli ještě více než hodinu času do začátku "Free Tour" a tudíž jsme se rozhodli vyrazit na "pre-výzkum" na vlastní pěst. Samozřejmě jsme trochu zabloudili sešli z cesty, ale ani ne po minutě zmateného zkoumání mapy se jeden z místních procházející okolo nás sám od sebe nabídl, že nás zavede, kam potřebujeme. Celou dobu si s námi povídal, vyprávěl nám o Helsinkách a Finsku a vyzvídal odkud jsme (a v každé z našich domovských zemí prý byl! :-) ). S ostatními členy výpravy jsme se pak vzájemně utvrzovali v tom, že v naší zemi (Česká republika, Německo a Španělsko) by se tohle teda nikdy nestalo! :-D

Ve Finsku je draho. Ve Finsku je opravdu hodně draho. Nicméně jsem neodolala a jako suvenýr jsem si koupila národní finskou závislost zvanou Salmiakki. Salmiakki jsou lékořicové bonbony, s jejich příchutí se vyrábí i likér či dokonce zmrzlina. 
Mé chuťové pohárky je však bohužel shledaly naprosto nepoživatelnými :-(

A co jsem v Helsinkách viděla?

Samozřejmě Tuomiokirkko, evangelickou katedrálu, asi největší dominantu Helsinek.

Tuomiokirkko

Zajímavá byla i bývalá věznice Katajanokka, dnes předělaná na hotel s luxusní restaurací Jailbird oceněnou Michelinskou hvězdou.

Pravoslavná Uspenskin katedrála, odkud byl nádherný výhled na Helsinky.

Pravoslavná Uspenskin katedraali

Názvy ulic jsou v Helsinkách psány dvojjazyčně - finsky a švédsky. V jiných částech Finska se místo Švédštiny objevuje jeden z dialektů laponštiny.
Na mnohých finských domech (hlavně těch starších) jsou na vstupních dveřích vyobrazeni jacísi "trollové" - postavy, jež mají jeho obyvatele ochraňovat. Jinak je architektura v Helsinkách spíše typicky severská - jednoduchá strohost bez mnoha ozdobných prvků a detailů.

Pohled na Tuomiokirkko od Uspenskin katedraali.

Za zmínku stojí i Kaple ticha (Kamppi), která má půdorys lodi a je vybudována tak, aby tlumila veškeré zvuky zvenčí. A funguje to! Zajímavé je, že je postavena na jednom z nejrušnějších míst Helsinek a vlastně celého Finska.

                                                                                   ***

   Zatím však cestování zdar a zítra článek o Stockholmu! 

Práce na farmě ve Skotsku - moje zkušenost

Letos v létě jsem šest týdnů pracovala na farmě D&B Grant ve Skotsku.
Jelikož vím, že do Velké Británie každoročně vyráží zkusit své štěstí více a více dobrodruhů, rozhodla jsem se podělit s budoucími sběrači ovoce o mou osobní zkušenost a udělit pár cenných rad a tipů :-)

Článek je sice poněkud dlouhý, ale pokud mohu mluvit za sebe, já osobně bych před cestou na farmu takto obsáhlou informaci rozhodně uvítala, alespoň bych pak měla tušení, do čeho to vlastně jdu :-)
 
Obecně

Pohled na Blairgowrie

Farma Colina Granta se nachází na severo-východě Skotska ve vesničce, která nese název Wester Essendy a od hlavního města Edinburghu je vzdálena asi 100 kilometrů na sever. Nejbližší větší město, kde najdete nejrůznější obchody včetně Tesca, se jmenuje Blairgowrie a od Wester Essendy je vzdálené asi 5 km (tj. zhruba hodina svižné chůze).

Farmář i jeho žena Julie, která se stará o kancelář, jsou moc milí a celkově by se dalo říct, že po "storkách", které jsem slyšela z úst pickerů z jiných farem, patří Colin určitě mezi nejslušnější farmáře ve Skotsku, ať co se týče platu či přístupu k zaměstnancům.

Colin pěstuje hlavně maliny, doplňkově ještě jahody a ostružiny.


K práci opravdu žádnou extra angličtinu nepotřebujete, takže pokud se sotva domluvíte, nezoufejte - anglicky tam neumí ani někteří rumunští supervizoři ;-)
Bohatě stačí, pokud umí anglicky alespoň jeden člověk z vaší skupiny.
Upozornění: I pokud anglicky umíte, ale ve škole do vás lili "BBC English", může se stát, že budete ze začátku dost zaskočeni skotským dialektem a bude pár dní trvat, než ho dostanete do ucha (a nebo ho nedostanete do ucha vůbec, třeba jako já :-D ).

Výrazně nedoporučuji jet na farmu především s vidinou výdělku obrovského množství peněz (průměrná týdenní výplata průměrného pickera po odečtení poplatku za ubytování je asi 120-150 liber - záleží, zda je zrovna hlavní sezona, ale pokud budete pickat jako motorový myši je samozřejmě možné si vydělat i více - největší borci měli i přes 200 liber týdně, ale musíte zapomenout na tempo "jednu do ponetky, jednu do pusy" a opravdu makat) a už vůbec tam nejezděte s tím, že se nějak rapidně zlepšíte v angličtině - na farmě Skota kromě farmáře a jeho rodiny pracovat neuvidíte, většinou jsou tam Češi, Slováci, Bulhaři a Rumuni (ti jsou samostatná kapitola, o těch si ještě povíme :-) ).
Jde spíše hlavně o tu zkušenost; o to, že zažijete něco jiného, někam se podíváte a že máte výlet do Skotska vlastně zadarmo :-)

Během vašeho pobytu na farmu dorazí lidé z jakéhosi úřadu, kteří s vámi udělají pohovor za účelem získání National Insurence Number (neděsit se - já osobně jsem si k získání NIN vystačila s pouhým "ehmmm...ehmmmm" a to jsem z interview strach skutečně neměla, jelikož si troufám tvrdit, že moje angličtina je více než obstojná).
NIN je číslo, které potřebujete, pokud chcete ve VB pracovat, studovat, prostě celkově dlouhodoběji pobývat. Přijde vám asi měsíc po pohovoru poštou (do ČR) a máte ho až do konce života.

Jak se přihlásit

Nejlepší čas k přihlášení se je začátek ledna. Šanci pak máte ještě v květnu - tehdy se budou obsazovat uvolněné pozice, ale nespoléhala bych na to vzhledem k tomu, že o práci na farmách je každý rok obrovský zájem a během pár týdnů je plno. Osobně doporučuji sehnat větší skupinu lidí (alespoň 4, abyste 1) obsadili jeden celý karavan a nemuseli tak být s cizími lidmi a 2) i pro farmáře je výhodnější, pokud přijede najednou větší skupina lidí, než troušení se po dvojicích - získáte tak větší šanci, že pro vás bude mít místo. Moje skupina například čítala 10 lidí a přijali nás i v době, kdy jak jsem se později dozvěděla jiným lidem psal, že je nebere).
Následně radím postupovat úplně stejně jako u zájmu o kterékoliv jiné zaměstnání:
 - dobré je vyplnit předmět e-mailu, napsat oslovení "Dear Mr./Mrs. Grant" (mail bude číst Julia, farmářova žena, ale to vy jako nevíte, tak pište Mr./Mrs.), aby bylo vidět, že stejný mail neposíláte na 20 dalších farem stylem Ctrl+C a Ctrl+V, ale že máte skutečně zájem o tuto konkrétní. Poté napište kolik vás je, odkud jste, zda jste studenti a od kdy do kdy byste mohli přijet. Pokud možno se snažte alespoň o trochu slušnou angličtinu.

A pak už nezbývá nic jiného než čekat, co vám odpoví. Je dost možné, že na odpověď budete čekat i déle než týden - berte prosím na vědomí, že v té době chodí farmářovi na mail spousta přihlášek a není v lidských silách se všemi tak rychle prokousat.

E-mail na farmáře, přes který se můžete přihlásit je cmgrant99@yahoo.com

Co si vzít s sebou

Rozhodně teplý spacák, k ránu nám obvykle byla docela zima.
Holinky - často prší a všude je spousta bahna a kaluží.
Nepromokavé oblečení.
Oblečení do horka i do zimy a nejlépe takové, které vám nebude líto na konci vyhodit.
Nějaký starý batoh, se kterým budete chodit na pole a kam si dáte sváču a pití.
Plavky - hned za farmou je "loch", kde se dá v horkých dnech koupat :-)
Opalovací krém, krém na ruce (budete vysušení jako tresky).
Korekci do zásuvky.
Sluchátka - opravdu pomáhá poslouchat při pickání hudbu, jedete pak mnohem rychleji.
Peníze do začátku - bude bohatě stačit okolo 50 liber.

Jak se dostat na farmu

Nejlepší je jako první letět do Edinburghu. Doporučuji nízkonákladové společnosti jako je easyJet či Jet2, pokud budete letenky shánět s dostatečným předstihem, cena bude více než příjemná. Jenom upozornění: pokud vás cestuje větší skupina, kupte si letenky všichni najednou. Pokud si je budete kupovat každý zvlášť, cena bude s každou zakoupenou letenkou stoupat.

Ačkoliv VB není součástí Schengenského prostoru, lze tam cestovat i bez pasu, pouze na občanský průkaz.
Z Edinburghu Megabusem (který s předstihem a opět všichni najednou zarezervujte - ze stejného důvodu jako letenky) dojedete buď do Perthu nebo do Dundee (Perth je blíž) a odtamtud už chytnete linkový bus do Blairgowrie (farmářka vám předem pošle jízdní řád autobusů Perth-Blairgowrie, Dundee-Blairgowrie a opačně).

Pokud se stane, že se například v Perthu z nějakého důvodu zaseknete, je možné zavolat farmářovi na mobil a vyzvedne vás (pár lidem se to stalo), ale nespoléhejte na to! 

Z Blairgowrie do Wester Essendy už vás farmář nebo některý z jeho synů (kteří jsou mimochodem opravdu fešáci ;-) ) sveze autem určitě, ale musíte přijet v nějaký rozumný čas (7:30 - 20:00). 
A nezapomeňte si přeřídit hodinky - ve Skotsku je o hodinu méně než u nás! :-)

Po příjezdu na farmu vás přiřadí k určité barvě (já jsem byla například modrá 14). Nemusíte se bát, celá skupina, která právě přijela je celá přiřazena ke stejné barvě. 

V den příjezdu a den poté máte obvykle volno, abyste si odpočinuli po cestě, nabrali síly a rozhlédli se po okolí.

Ubytování na farmě

Ubytováni jsme byli po 4-6 lidech v karavanech (mobilních domečcích), které má farmář přímo na zahradě. Většina karavanů je pěkných. Mají ložnici s manželskou postelí, pak pokoj se dvěma oddělenými postelemi, kuchyňku se sporákem a troubou, koupelnu se sprchovým koutem a záchodem, obývák a ve větších karavanech pro šest osob je v kuchyni ještě stůl.
 

Karavany

Za karavan se platí cca 34 liber týdně na osobu, tato částka je vám strhávána přímo z platu. Výplatu dostáváte každý týden ve čtvrtek a je možné si pokaždé vybrat buď celou sumu, jen její část a nebo celou částku nechat schovanou u farmáře a vše si vybrat až na konci pobytu.
Na farmě se moc nekrade (alespoň jsem tedy nic takového nezaznamenala).

V karavanu jsou zásuvky na elektřinu, jen si musíte přivézt náš český korektor. Všechno ostatní jinak jede na plynovou bombu - tu první máte v ceně, každá další je pak za 25 liber (obvykle si ale víc jak jednu navíc za pobyt nekupujete).

Voda v karavanu je pitná. Občas se stane, že neteče teplá, ale berte to tak, že se aspoň otužíte a zocelíte :-)

Na farmě je dostupná wi-fi, ale vzhledem k tomu, že se na ní v jednu chvíli připojí třeba 200 pickerů, dost často vypadává (někdy i na několik dní v kuse) a funguje jen poblíž routeru. Když ale vaše barva dostane volno a všichni ostatní jsou na poli, funguje jak hodinky. K dispozici je i erární počítač.

Dále je k dispozici vysavač, pračka (jedno vyprání 2 libry, ale osobně doporučuji prát v ruce, jelikož jak si v ní každý pere věci špinavé od bahna, oblečení je po vyprání ještě špinavější než před ním).

Farmář vás dvakrát týdně (po, čt) vezme autobusem, který objednává, do Blairgowrie na nákup potravin do Tesca. Autobus obvykle odjíždí v 18:00, ale je lepší čekat na něj tak s 15 minutovým předstihem, jelikož ve Skotsku nikdo neřeší, že autobus přijede o 10 minut dříve či později a na nikoho se nečeká. Na nákup pak máte asi 45 minut, ale opět je lepší být zpátky s předstihem, protože se na nikoho opravdu nečeká a taky byste mohli jít zpátky pěšky :-)

Ceny jídla jsou o chlup vyšší než u nás, ale kvalita nesrovnatelně lepší. Skoti téměř nic nedovážejí, vše je vyrobeno na území UK. Ve Velké Británii jsou sice vysoké náklady na bydlení, ale co se týče spotřebního zboží, ceny jsou mnohem nižší, kvalita vyšší a výběr širší.

Počasí ve Skotsku

Nechci být Ms. Obvious, ale považuji za důležité zdůraznit, že ve Skotsku opravdu často prší. A to tím způsobem, že v jednu chvíli není s trochou nadsázky na obloze ani mráček a v druhou chvíli začne lidově řečeno "slejvák jako prase". Za hodinu už je klid a je opět pařák.

Zároveň je farma situována zřejmě již poměrně dost na severu, jelikož slunce zapadalo zhruba o půlnoci a ve tři ráno znovu vycházelo.

Pohled na tunely a loch za farmou

Jak vypadá pracovní den

Pracovní den začíná někdy v 6, někdy v 7, někdy v 8 hodin ráno - podle toho, zda ten den předpověď počasí hlásí enormní horko a především o to, o jakou část sezony se jedná. Když je sezona na vrcholu, připravte se na vstávání v 5:00 či ještě dříve. My jsme chodili na pole nejčastěji na sedmou.

Připravíte si sváču a pití a jdete na pole, na kterém má být ten den vaše barva (to, na kterém máte být poli objevíte večer předem vyvěšené na takové bílé tabuli). Většina polí je maximálně do deseti minut pomalé chůze od farmy. U každého pole je k dispozici TOI-TOIka.

Pokud jdete na jahody, vezmete si vozík, krabice, ponetky (= plastové vaničky, do kterých jahody sbíráte) a kyblík na rabbish (= odpad - nesmíte sbírat jahody, které jsou moc malé, zelené, zdeformované, přezrálé či jsou na nich obtisky vašich prstů; to všechno patří do rabbishe).
Vše vám ale bude ještě podrobně vysvětleno první pracovní den od některého ze supervizorů.

 

Pokud jdete na maliny, vezmete si stojan, bedýnky, ponetky na first class, ponetky na second class, pickačku (= takový plastový košík obdélníkového tvaru, který nosíte kolem pasu; tu dostanete první den, kdy půjdete na maliny a musíte si jí hlídat po celý pobyt - pokud jí ztratíte či zničíte, platíte 5 liber).

Sbírá se v tunelech (fóliovnících), takže lze sbírat, i když prší. Jediný problém je, že pokud přijde horký den a opře se do nich slunce, může v nich být i 50°C, což skutečně není žádná legrace.

Pak vám supervizoři rozdají řádky, kde budete sbírat (obvykle je velká rvačka o to, kdo nebude v legru - tzn. na kraji tunelu - většinou tam totiž 1) nebývá moc ovoce a 2) pokud začne pršet, poteče vám voda za krk a nebo ještě hůř - na jahody/maliny). Po pár dnech sběru už jste ale ve stavu, kdy je vám úplně jedno, že vám za krk právě natekly dva litry vody, jako první se díváte po těch jahodách/malinách, zda jsou v suchu, protože ty červené bobule v těch vaničkách znamenají prachy.

Supervizoři by vám dopředu měli říct, co se sbírá a kolik toho máte sbírat. Když nasbíráte to, co máte, jdete s tím na váhu, kde vám to, co jste nasbírali zkontrolují, zváží a zapíšou.

Placeni jste za množství ovoce, které nasbíráte. Cena za ponetku se dost liší - záleží na mnoha faktorech, tudíž výplata byla většinou jedno velké překvapení (pro mě osobně naštěstí zpravidla příjemné :-) ).

Na farmě Colina Granta není stanoveno žádné minimum, které musíte nasbírat - kolik nasbíráte, tolik nasbíráte = je to čistě vaše věc.

Nebudeme si nic nalhávat - ze sběru jahod bolí záda a nohy a to nemálo. Určitou dobu jsem byla ve stavu, kdy jsem byla pokrytá vrstvou bahna, potu, krve a dešťové vody a ještě jsem si libovala, že na mě aspoň nepůjde obtížný hmyz. Byla jsem ale pěkně naivní, jelikož štípanců od hovad jsem měla požehnaně.

Délka pracovní doby je opět závislá na sezoně. V nejvyšší sezoně je možné, že budete pracovat i 12 hodin denně s 2-3 patnáctiminutovými přestávkami. Ke konci sezony už jsme ale chodili domů třeba po třech hodinách.

Jednou týdně by měl být den volna, ale v nejvyšší sezoně na to můžete rovnou zapomenout - to se pracuje třeba 13 dní v kuse, pak máte jeden den volna a znovu 12 dní dřiny na poli. Ke konci sezóny už je ale možné, že budete mít volno každý druhý den.

Rumuni (= mudlové, smrtijedi, vyhovněnci, jiná rasa, opice, ti druzí,...)

Jak jsem již předeslala výše, Rumuni jsou opravdu samostatná kapitola. Když přehlédnu jejich hlučnost, krádeže ovoce z vašeho řádku, pokřikování a další šikanu, díky které se práce tam měnila na něco mezi koncentračním táborem a hrou Kdo přežije?!, pořád zbývali rumunští supervizoři, jichž byla většina. Bylo i několik českých supervizorů, ale bohužel s těmi jsme na pole chodili minimálně.

Supervizoři mají za úkol nosit žlutou reflexní vestu a ukazovat pickerům, kde a co mají sbírat. Poté chodí mezi řádky a kontrolují, zda sbíráte pořádně a nevynecháváte nějaké ovoce. Pokud vidí, že vynecháváte, vrátí vás zpátky, čímž ztratíte čas. Rumunští supervizoři samozřejmě nevrací zpátky Rumuny, ale jenom Čechy, takže až uvidíte, že vy jdete k váze poprvé, zatímco Rumunka už na váze byla 3x, budete vědět, proč tomu tak je.

Rumuni, kteří nám tam veleli byli v běžném životě mimo farmu úplné nuly, ale tam ne, tam platí úplně jiná pravidla.

Anka, hlavní lagerfűhrerka, je prodavačka z rumunského Penny. Už na první pohled neuvěřitelná svině, která vás bude okrádat o ponetky, aby je pak dala vlastní dceři, řvát na vás, vyhrožovat vám odchodem na karavan, dnem volna (pro vysvětlení - na farmě se trestá volnem, nikoliv prací, jelikož když máte volno, nevyděláváte) a oblažovat vás mnohými dalšími veselími.

Její manžel, poloviční retard, se druhý den poté, co si rozsypal bedny s malinami a řval, že je Satan a všechny nás zabije, stal supervizorem, ačkoliv neuměl anglicky ani natolik, aby nám řekl, kam máme jít a co máme sbírat, tudíž se vyjadřoval posunky a skřeky na úrovni člověka kromaňonského.

K Rumunům se také pravděpodobně ještě nedonesl vynález sluchátek, tudíž nás při sběru neustále oblažovali nejrůznějšími melodiemi. Po práci posléze vystrčili reproduktory z oken karavanů, volume otočili doprava a diskotéka mohla pokračovat hluboko do nočních hodin.

Ale abych Rumunům úplně nekřivdila - pár jich bylo fajn a například díky supervizorovi jménem Čubuk jsem se párkrát i celkem dost kvalitně zasmála ;-)

Drby

Vzhledem k tomu, že nejrůznější drby se po tunelech šíří rychlostí blesku a jsou nedílnou součástí denní rutiny každého pickera, rozhodla jsem se věnovat jim samostatný odstavec.

Nejde jen o drby ve smyslu "támhleten kluk je debil, ha-ha-ha", ale i o vyloženě poplašné zprávy typu "Colin nesnáší Čechy, příští rok už chce jen Rumuny", "dneska se dřív jak v deset večer z pole nedostaneme, protože musíme opikat ještě dvě pole" apod.
Během několika dní se objeví lidé, kteří si vyloženě vypěstují zálibu v šíření těchto "pecek" a vaším úkolem bude tyto lidi rozpoznat a nevěřit jim ani nos mezi očima :-)

Výlety

Ve Skotsku je naprosto běžné stopovat. Pokud necestujete ve větší skupině, než jsou tři lidi, je opravdu velká pravděpodobnost, že vám někdo zastaví. Lidé jsou tam opravdu moc milí - nám se třeba stalo, že nás pán vyhodil přesně před hradem, kam jsme měli namířeno, i když si trochu zajel.
Někomu jinému se zase stalo, že je jejich odvoz vzal na jídlo či na návštěvu k němu domů, vše jim tam ukázal, zahrál na klavír a ještě jim dal na cestu hezký suvenýr v podobě speciální skotské vařečky.

Ve Skotsku je celkově úplně jiná mentalita lidí než u nás. Avšak ve výsledku krom typické anglické architektury, nezamčených kol a důchodců v luxusních autech, která jezdí nalevo, člověk na první pohled zase až tak velký rozdíl s ČR nevidí.Jednou nebo dvakrát za pobyt (v době, kdy končí sezona) také sám farmář zorganizuje výlet - za přiměřený poplatek tak můžete vyrazit například do St. Andrews, do Edinburghu, na Lochness etc.

Glamise

Dle brožurky jeden z nejkrásnějších hradů Skotska. Jako malá holčička sem často jezdila Královna Matka a její sestra Margaret se zde narodila. Je vzdálen asi 20 km od Blairgowrie - nejlepší je jet autobusem z Blairgowrie do Coupar Angus a odtamtud chytit stopa :)

Glamise

St.Andews

Krásné univerzitní městečko, kde stojí za to navštívit polorozbořenou katedrálu, hrad a moře. A mimo jiné se při studiích na tamní univerzitě seznámili britský korunní princ William a Kate Middleton :)
Z Blairgowrie chytnete bus do Dundee a z Dundee už je přímý bus do St.Andrews.

Dundee

V Dundee je řada obchodů, kde můžete roztočit peníze, které jste si předtím řadu týdnů v potu tváře vydělávali. Hlavně Primark! :-D
Z Blairgowrie jede přímý bus do Dundee a zastavuje přímo u obchoďáku.

Edinburgh

Hlavní město Skotska. Doporučuji zejména Skotské národní muzeum, vstup je zdarma a je tam k vidění opravdu všechno. My jsme bohužel měli na prohlídku pouze 20 minut, takže jsme neviděli skoro nic :(
Všude na ulicích je možné potkat Skoty oblečené v tradičních krojích a zvuk dud vás doprovází nejen Edinburghem, ale téměř celým Skotskem takřka na každém kroku :)

      A taky tam je pětipatrový Primark. Fakt. Viděla jsem ho na vlastní oči! :-D

Toto není Photoshop.

A na konec přidávám další z řady legračních videí s Hitlerem, které vytvořil jeden z pickerů, který byl na farmě D&B Grant v roce 2013 a naprosto přesně vystihuje práci tam.
  

Upozornění: Pokud jste na farmě nebyli, nejspíš se ani nepousmějete, ale po pár týdnech strávených prací na farmě už se budete při sledování videa doslova lámat smíchy :-)

Pokud vás zajímá ještě něco, co jsem zapomněla zmínit, napište mi do komentářů :-)